Otázka zní, zda se po listopadu 1989 podařilo rozbít, nebo alespoň eliminovat systém Státní bezpečnosti a jaké k tomu tehdy byly společenské a právní podmínky.
Asi se shodneme, že StB byla zločineckou organizací, před níž se třásli strachy nejen občané, ale mnohdy i nomenklaturní složky komunistické strany. Utržena ze řetězu práva mohla kdykoli zkomplikovat život i dobře usazenému soudruhovi. Oproti padesátým létům již během normalizační historie oběti brutálně nemučila, přesto však využívala sledování, odposlechů a agentů i vyšetřovacích pravomocí k vyvolávání pocitu všeobecného strachu a nejistoty. Její vyděračský potenciál byl obrovský. I otrlý disident ztuhl, když nad ránem mladíci ve špatně padnoucím obleku rozkopli dveře jeho bytu s cárem papíru o domovní prohlídce. Málokdy se našel větší konsenzus k tak radikální destrukci, jako když byla StB více než dva měsíce po listopadové revoluci rozpuštěna. Jenže… Vnitro, kam se podíváš Státní bezpečnost tvořila jenom část represivního aparátu komunistické moci, byť tu nejagresivnější.
Tehdejší ministerstvo vnitra provázelo člověka doslova od kolébky ke hrobu. Jeho úředníci vedli matriky, vydávali občanské i řidičské průkazy, zbrojní průkazy a lovecké lístky, na federální úrovni ve funkci příslušníků SNB udělovali pasy a víza, dokonce i pohřební služby spravovalo republikové ministerstvo vnitra. K tomu je třeba připočíst rozsáhlou síť spolupracovníků: rezidentů, agentů a důvěrníků, byť někdy pouze domovních. Státní moc byla provázána četnými rodinnými a přátelskými svazky a vztahy, které vytvářely různě rozprostřené klany.
Na vnitru panovaly nejdůsledněji.
Estébák otec byl operativec, matka pracovala v evidenci zájmových osob, dcera byla na sledovačce a její manžel vyšetřoval trestné činy proti republice.
Navíc teta vedla prokuraturu na pražském obvodě a strýc krajský soud. Komunistická moc pronikala i do dalších oblastí státní správy, počínaje školstvím a stavebním úřadem konče. Z těchto faktů vyplýval argument svědčící názoru, že by bylo dobré, aby se státní moc z doby předlistopadové jednou provždy očistila naráz i za cenu naprosté diskontinuity. Nereálná věc. Vždyť tehdy miliony lidí byly v komunistické straně a tak či onak se na fungování totalitního systému podílely. Nakonec se nepodařilo prosadit ani zákaz KSČ.
Tím však není možné omlouvat všechny chyby, kterých se dopustilo nové vedení federálního ministerstva vnitra v souvislosti se zrušením Státní bezpečnosti. Noví lidé nastoupivší do bezpečnostních složek státu (včetně mě samého) neměli potuchy o tom, jak dřívější struktury fungovaly, ani o tom, jak vybudovat bezpečnostní systém pro demokratickou zemi.
Příliš času s často pochybnými výsledky jsme věnovali sofistikovanému způsobu propouštění příslušníků StB, zabývali se složitě pojatým a nezbytně nedokonalým prověřováním, náležitostmi odchodného, finančních náhrad a příspěvků za službu, ačkoliv již tehdy mohlo být zřejmé, že v zápase s ještě předlistopadovou legislativou nemáme šanci. Občanské komise, představující „revoluční“ vůli občanů, při prověrkách příslušníků Sboru národní bezpečnosti pracovaly sice shodně s principem individuální viny, avšak bez znalosti věci, naivně a nahodile. Mnohdy rozhodly přesně opačně.
Použitelnost prověřovaných byla velmi sporná. Bezpečnostní riziko související s jejich propuštěním v logice věci nevelké. Ekonomické značné. Lustrační zákony, jež představovaly další prověrkové síto, bránící penetraci státní správy a bezpečnostních složek „bývalými“, se záhy staly nástrojem zábavného odhalování spolupracovníků z řad občanů. Objednávka k očistě státní moci lehce sklouzla do banální roviny vzájemných výčitek. Na vznikající zpravodajské služby a policii se pak opět pohlíželo pouze jako na mocensko-politický nástroj jakési nově podezřelé tajemnosti.
Co se dalo dělat jinak?
Z civilu přijatí lidé, nejdřív z disentu, kteří po desítkách vstupovali do nových zpravodajských služeb a posléze i do policie, zpočátku prověřené bývalé příslušníky využívali „odborně“ v jakési zvláštní staronové symbióze: noví veleli, staří naprosto loajálně pracovali.
K tomu všemu se nesystémově a nepravidelně vracíme pouze tehdy, jestliže zrovna poukazujeme na nespravedlivou životní úroveň estébáků v kontrapunktu se životem jejich obětí (ten prokletý služební zákon), nebo když se ještě najde nějaký zapomenutý příslušník StB ve vyšší funkci. Společenské téma to již není. Z lidí, již přišli před dvaceti lety do policie, zbyla hrstka a nahradili je opět předlistopadoví policisté. Zpravodajské služby však – na rozdíl od Polska a Maďarska – vznikly takřka na zelené louce.
Dalo se to po rozpuštění StB vůbec zvládnout jinak? Při proměně celé struktury státní moci bychom museli od počátku trvat na politické a věcně právní diskontinuitě mezi komunistickým a demokratickým právním systémem ve směru, jaký později naznačil Ústavní soud.
Závěrečná otázka zní, zda takovým státem jsme. Co se týče vyrovnání s minulostí, tak navzdory rehabilitacím, restitucím, lustračním zákonům a prolomení některých promlčecích lhůt jsme uvízli v půli cesty. Scházela důslednost a později již i široký sociální konsenzus. Společnost se pootočila k ekonomické transformaci a dosud v ní vězí.
***
Autor na federální ministerstvo vnitra přišel jako první náměstek v dubnu 1990. Později byl českým ministrem vnitra.
Co se týče vyrovnání s minulostí, navzdory rehabilitacím, restitucím, lustračním zákonům jsme uvízli v půli cesty
O autorovi| JAN RUML, publicista
