Ve skandinávských zemích, v Dánsku, Norsku i ve Švédsku, těžko narazíte na někoho, kdo nezná „Zákon Jante“. Stal se synonymem maloměšťáckého prostředí a morálky s její nedůvěrou ke všemu novému, neschopností přijmout odlišnost, věčnou závistí, pokrytectvím a nedostatkem tolerance. To vše ztělesňují obyvatelé fiktivního městečka Jante, které ve svých románech stvořil spisovatel Aksel Sandemose (1899-1965).
Románové Jante má předobraz ve skutečném dánském městě Nyköbing na severojutském ostrově Mors, kde se Sandemose narodil dánskému otci a norské matce jako Axel Nielsen. Tam si vypěstoval odpor k maloměšťácké mentalitě, kterou tak přesvědčivě vylíčil ve svém vrcholném románu Uprchlík kříží svou stopu (1933). Román vychází v českém překladu vůbec poprvé, přestože patří ke stěžejním dílům severské meziválečné prózy. Autor sice o více než dvacet let později vydal přepracovanou a rozšířenou verzi, ale kritika se shoduje, že verze první je mnohem zdařilejší. Výtečný překlad Jarky Vrbové proto vychází z původního vydání. Dosud měl český čtenář možnost seznámit se pouze s autorovým dobrodružným románem Vzpoura na plachetnici Zuidersee (1936), který u nás vyšel v 60. letech.
Dánský i norský spisovatel Ač pocházel z Dánska, napsal Sandemose v rodném jazyce jen prvních šest knih a svá klíčová díla vydal v norštině. Prosadil se až třetím románem Mořský démon (1927) z námořnického prostředí, líčícím erotický souboj mezi mužem a ženou. Norskou verzi vytvořil poté, co v roce 1930 natrvalo přesídlil do Norska. Následoval první román v norštině, Námořník jde na pevninu (1931), v němž se na scéně poprvé objevuje hrdina, či spíše antihrdina, Espen Arnakke. Jeho osudy Sandemose psychologicky rozvinul v následující knize Uprchlík kříží svou stopu. Espen je též ústřední postavou dalších dvou románů: V zahradě stála lavička (1937) a Rozruch (1938). Mezi čtenáři dosáhl největší popularity Sandemoseho poslední román Vlkodlak (1958), v němž zobrazuje vztahy v manželském trojúhelníku, které spojuje motiv dávné vraždy. Na sklonku života vydal spisovatel knihu vzpomínek Zdi okolo Jericha (1960).
Román Uprchlík kříží svou stopu s podtitulem Vyprávění z vrahova dětství lze nicméně číst bez znalosti ostatních dílů volné tetralogie. Sandemose tu částečně zpracovává zkušenosti z vlastního života - z dospívání na dánském maloměstě i z doby, kdy se plavil jako námořník či pracoval na kanadském ostrově Newfoundland jako dřevorubec. V postavě Espena Arnakkeho lze právem spatřovat autorovo alter ego.
Zákon Jante Čtyřiatřicetiletý Espen, který pochází z velmi nuzných poměrů, a už jako dítě si musel vydělávat na živobytí, se ve vzpomínkách stále vrací k dětství prožitému v upjaté atmosféře dánského maloměsta Jante. Svým vyprávěním se snaží vyrovnat s nejtraumatičtějším zážitkem, kdy jako sedmnáctiletý spáchal vraždu - zabil soka v lásce. Přestože nikdy nebyl odhalen, dávný zločin ho pronásleduje. (Příběh svého života vypráví přesně o sedmnáct let později, kdy se už usadil, má ženu a dvě děti.) Espen z Jante záhy utekl a stal se uprchlíkem, vyděděncem, běžencem a psancem, který se snaží přetrhat pouto s rodným městem. „Ještě teď se zachvěji, jakmile zaslechnu rachocení jantského řetězu,“ říká. Bezcílně se toulá z přístavu do přístavu, utápí minulost v alkoholu, ale i v daleké cizině s sebou vláčí její tíhu.
Román odhaluje ubíjející prostředí maloměsta, kde každý na někoho něco ví a jeden druhému nevěří. Zdejší obyvatelé nahradili víru pámbíčkářstvím, naději zatrpklostí a zoufalstvím, lásku nenávistí a zlobou. Více než Mojžíšovy zákony tu ctí „Zákon Jante“, shrnující základní aspekty jejich morálky, který je pokřivenou variací biblického Desatera. Jeho první přikázání („Nebudeš si myslet, že něco znamenáš“) probouzí v lidech od útlého dětství pocit méněcennosti a nedostatečnosti. Janťané dokážou myslet jen v předem daných škatulkách a odmítají vše, co do nich nezapadá. Autor pokládá za „nejstrašnější“ páté jantské přikázání („Nebudeš si nikdy myslet, že víš víc než my“), před nímž prý „všechna ostatní blednou“. Jistě není náhoda, že má stejné pořadí jako biblické „Nezabiješ“.
„Zákonem Jante si lidé navzájem zabíjejí šance. Všichni proti němu bojují, kroutí se pod jeho knutou, a přitom ho sami nelítostně užívají. Následkem čehož jsou Janťané bezbožní a nikdy se nestanou lidmi. Každý z nich visí na svém kříži a nepotřebuje žádné symboly. Všichni visí, křičí, na čele krvavý pot, svíjejí se bolestí a syčí na sousedního ukřižovaného bratra: Ty si snad myslíš, že na tobě někomu záleží?“ Pokus o vlastní psychoanalýzu Espen dospívá k závěru, že příčinou zločinu, který v mládí spáchal, je právě psychický tlak maloměstské komunity, potlačující emoce a zdravé sexuální pudy, jemuž byl v rodném Jante vystaven. Jakkoli se nám taková obhajoba vraždy může zdát sporná, Espenovi nakonec pomáhá částečně se vyrovnat s pocitem viny a žít dál, přestože si je vědom, že na svou oběť nikdy nezapomene. V Sandemoseho románu se zřetelně odráží vliv teorií Sigmunda Freuda o roli nevědomí a o významu lidské sexuality pro psychický vývoj. Inspirace Freudovým výkladem snů, které dokážou odhalovat skryté hlubiny nevědomí, se objevuje v několika pasážích, v nichž si hrdina vybavuje vlastní sny a snaží se pochopit jejich smysl. Espenovo vyprávění je pokusem o očistnou psychoanalýzu, kterou hrdina aplikuje sám na sobě. „Život je méně nebezpečný, když už se člověk v sobě vyzná, ne jako v dětství či v raném mládí,“ říká Espen. Hledá příčiny svých pozdějších problémů a životních proher v traumatických zážitcích z dětství, „té nejkrutější doby, která formuje člověka na celý zbytek života“. Teprve když si dokáže znovu vybavit drobné bolestné prožitky, v duchu je analyzovat a přemýšlet o svých pohnutkách, je schopen přijmout vlastní rozpolcenou osobnost. V sebezpytování dosáhne téměř až na dno a tato vnitřní cesta v něm probudí „trvalou a hlubokou radost“.
Univerzální maloměsto Román Uprchlík kříží svou stopu se radikálně lišil od realistického románu, tehdejšího dominantního žánru, a zapůsobil jako výrazný experiment na meziválečné norské literární scéně, která se vyznačovala spíše konzervativními rysy. Tradiční model románového vyprávění s výraznou fabulí totiž nahrazuje mozaikovitou kompozicí, v níž se volně prolínají různé časové roviny.
Espen se v románu obrací na případné čtenáře a zdůrazňuje, že je pouze „obyčejným psancem z Jante“, který vypráví o běžných, každodenních věcech - nicméně velmi poutavým způsobem. Jako vypravěč není příliš spolehlivý. Jeho vyprávění je chaotické, často těká z jedné vzpomínky a myšlenky na druhou a osciluje mezi minulostí a současným hodnotícím pohledem. Neustále se mu vracejí útržkovité reminiscence na dávnou vraždu, nicméně teprve v závěru nám poodhalí detaily svého činu.
Kniha je volným sledem krátkých kapitol, často až groteskních, z nichž některé tvoří pouhý odstavec. Mnohé by mohly stejně dobře fungovat jako samostatné povídky či úvahy, které někdy v závěru přinášejí jakési zvrácené morální ponaučení. I místní a osobní jména v románu mají často symbolický charakter. Osudovou vraždu Espen například spáchal v Misery Harbor - tj. v „přístavu utrpení“.
Sandemose vytvořil v románu inspirovaném konkrétním dánským prostředím univerzální obraz maloměsta, s nímž se může identifikovat každý s podobnou zkušeností, kdo se touží od „svého Jante“ osvobodit, uprchnout jako Espen. Ale ať prchá jakkoli daleko, přízrak rodného města, potlačené pocity viny a frustrace si nosí stále v sobě. A sami před sebou nikdy utéci nedokážeme.
***
KNIHA TÝDNE
Uprchlík kříží svou stopu
Aksel Sandemose Přeložila Jarka Vrbová. V edici Současná světová próza vydalo nakladatelství Argo, Praha 2008. 353 strany.
O autorovi| JANA HOLÁ, Autorka je skandinavistka
