Kroha patřil k předním představitelům architektonické avantgardy meziválečné éry, jeho tvorba však prošla zajímavým vývojem. V letech studií na pražské technice patřil k nejnadanějším žákům a projevil také svébytné výtvarné vlohy. Byl velmi silně ovlivněn Janákovým architektonickým kubismem, který se zrodil v roce 1911, ale již z jeho projektů a skic z období kolem roku 1917 je patrné, že jeho pojetí kubismu bylo mnohem dynamičtější: často spíše připomíná expresionistické pokusy italských výtvarníků.
Na rozdíl od záměrně nebarevného kubismu architektů Skupiny umělců výtvarných (Janák, Gočár, Hofman, Chochol) se Kroha nevyhýbal výrazné barevnosti. Jeho dynamické studie sakrálních staveb, krematorií, veřejných budov i nábytku jsou velmi sugestivní, ale zároveň velmi komplikované. Kroha se v období těsně po první světové válce dostal k jediné realizaci: pitoresknímu interiéru populárního baru a varieté Montmartre v pražské Řetězové ulici (později zničeno). Krohovými začátky se v monografii zabývala Monika Platzer, stať věnovaná výtvarné a scénické tvorbě je dílem Marcely Macharáčkové.
Naopak velmi plodná byla následující mladoboleslavská etapa, která je však již plně ve znamení nastupujícího konstruktivismu, byť pojatého opět v extrémní poloze. Sem patří zejména obrovitý komplex Zemské průmyslové školy (1923-1927), který tvoří konfigurace vzájemně se pronikajících hranolů. Celková kompozice je natolik složitá, navíc rozbitá desítkami typů okenních otvorů, že působí současně jako popření základních tezí stylu, který směřoval k jednoduchosti. Navzdory tomu je škola dílem vzbuzujícím úžas a navíc i příkladem Gesamtkunstwerku: Kroha dohlížel na každý detail a pro interiéry navrhl i několik výtvarných děl, která jeho extrémní architekturu skvěle doplňují.
Podobně neukázněné, ale podmanivé jsou kompozice budovy Ústřední nemocenské pojišťovny, domy vojenských gážistů nebo Masarykova ústavu sociální péče, či přestavba Grandhotelu Věnec (vše Mladá Boleslav), domy pro úředníky v Kosmonosích nebo Okresní dům s muzeem v Benátkách nad Jizerou a konečně blok domů pro vojenské gážisty v Kutné Hoře. Ústup od složitých kompozic je patrný na elegantní Gellnerově kavárně v Mladé Boleslavi nebo na pavilonech pro Výstavu severních Čech tamtéž. Mistrovským dílem je také železobetonový Masarykův most v Kralupech nad Vltavou. Tyto kapitoly obsáhle pojednal v knize teoretik Rostislav Švácha.
V polovině 20. let získává Kroha profesorský post na brněnské technice. Jeho realizace v moravské metropoli však překvapivě obsahují jen několika položek. Pro Výstavu soudobé kultury (1928) navrhuje působivou půlválcovou stavbu pavilonu Člověk a jeho rod, interiéry pro ústřední pavilon nebo vilu ve výstavní kolonii Nový dům. Později ještě dva rodinné domy -vlastní a Patočkův. Řada dalších sugestivních staveb ve funkcionalistickém stylu zůstává jen na papíře. Brněnskou tvorbu rekapituluje Lenka Kudělková. Teoretickým studiím a zejména Krohovým konceptům Sociologický, resp. Humanistický fragment bydlení se věnuje Klaus Spechtenhauser. Jde o sérii agitačních panelů, na nichž Kroha demonstruje formou koláží hlavní problémy tehdejší doby v sociální sféře (zanedbaná sociální výstavba, špatná hygiena, nedostatek bytů pro chudé).
Komunista Kroha byl pro své levicové názory nucen na nějaký čas opustit brněnskou techniku, za války byl pak krátce vězněn v Buchenwaldu, ale v roce 1941 byl propuštěn. Jeho poválečná tvorba, kterou v monografii sleduje Martin Strakoš, zprvu navazuje na předválečný konstruktivismus. Z těchto realizací stojí za zmínku poetická architektura kulturního domu v obci Mnich. Socialistický realismus Zlom nastává po roce 1948, kdy se stává Kroha horlivým propagátorem tzv. socialistického realismu v architektuře. Snad v obavě, aby se sám nestal terčem kritiky za svou konstruktivistickou meziválečnou tvorbu (ta byla ždanovovskými ideology označována za kosmopolitní, a tudíž zavrženíhodnou), přechází sám do útoku. Už to není „salonní komunista“, jak ho představuje snímek, kde se koupe s Romanem Jakobsonem a Vítězslavem Nezvalem v bazénu své luxusní rezidence, nebo jeho vlastní kresba, jak diskutuje s Karlem Teigem o problematice sociálního bydlení, rozvalen v lenošce přepychového obýváku. Teď je nelítostným kritikem starých pořádků (tedy i Teigeho) a propagátorem dekorativní stalinské architektury.
Záhy získává jako první český architekt titul „národní umělec“ a zakládá ateliér, kde vznikají monumentální projekty „socialistického města“ Dubnica na Slovensku a sídliště Stalingrad v Ostravě. V pražské i brněnské pobočce Ateliéru národního umělce pracují desítky projektantů, Kroha chrlí teoretické stati v ždanovovském duchu.
V Chruščovově éře kritiky kultu osobnosti však přichází zákonitě pád - Kroha je obviněn z diktátorství a mladší generace pragmatiků, kterým zdobná a drahá „sorela“ leze na nervy, protože jde proti trendu totálního způmyslnění stavebnictví, odsunuje stárnoucího architekta na vedlejší kolej. Tuto etapu jeho tvorby zpracovává Kimberly Elman Zarecor, ale nejdůležitější stať přichází na závěr: Dita Dvořáková otevřeně hodnotí Krohovy tehdejší teoretické práce i postoje, a dává tak nahlédnout do zákulisí jedné z nejsmutnějších etap naší moderní historie.
Krohova monografie je mimořádně kvalitním dílem. Pokud v ní něco přece jen chybí, je to novodobá fotodokumetace jeho staveb. V knize najdeme jen historické černobílé snímky a reprodukce plánů a výtvarných děl, které mají své opodstatnění: není nad původní záběry, které zachycují dům těsně po dokončení i s jeho specifickou atmosférou. Ale mohl by tu být i blok s celky a detaily, které představí stavbu tak, jak vypadá dnes; Krohova architektura byla navíc dost barevná.
Publikaci by rovněž obohatila kapitola věnovaná Kotěrovým souputníkům nebo epigonům. Sem by patřily dynamické studie Feuersteinovy, protopuristické variace Chocholovy i meziválečné práce architektů Miloše Vaněčka, dvojic Pražák-Moravec nebo Stránský-Šlégl, kteří na počátku 20. let zvolili podobnou cestu jako Jiří Kroha. Snad nejvíce se mu ale přiblížili Kotěrův žák Bohuslav Fuchs a Plečnikův absolvent Josef Štěpánek, autoři pozoruhodného, takřka mašinistického projektu hydroelektrárny a rodinného domu manželů Plhákových v Háji u Mohelnice. Konečně nelze zapomínat na Krohovu pedagogickou práci na brněnské technice a slušelo by se připomenout některé osobnosti, které prošly jeho ateliérem, a jejich nejvýznamnější díla.
***
NAUČNÁ LITERATURA
KNIHA TÝDNE
Jiří Kroha (1893-1974)
Marcela Macharáčková (ed.) Vydalo Muzeum města Brna ve spolupráci s Vydavatelství ERA, Brno 2007. 485 stran.
O autorovi| ZDENĚK LUKEŠ, Autor (* 1954) je architekt
