Tomáš Hříbek ve svém článku připouští, že spojenectví sekulárních humanistů s věřícími, kteří jsou odpůrci náboženského fundamentalismu, je pro budoucnost světa nesmírně důležité, a vítá mou angažovanost a vstřícnost v tomto dialogu; končí však konstatováním, že toto spojenectví bude těžké. Inu, to opravdu bude, pokud by na tuto vstřícnost ateisté odpovídali tak neseriózně jako on, demagogickým trikem zcela ve stylu Hříbkova guru Dawkinse: nejdřív musí z náboženství udělat karikaturu, aby se do něj lépe střílelo. Křesťané jsou zabedněnci a věří nesmyslům – a pokud nějaký křesťan vybočuje z tohoto stereotypu, pokud očividně není zabedněnec a nevěří nesmyslům, pak je to vlastně ateista a nevěří v Boha! Tak jednoduše se však s vírou vyrovnat nelze.
Nikoliv, nejsem ateista: chci však k plodnému dialogu věřících a nevěřících přispět tím, že ukazuji, že dnes nejde o nelítostný boj dvou táborů, nýbrž o spor, odehrávající se v srdci snad každého člověka, pokud není zcela mělký. Většina věřících dnes nejsou „slepě věřící“, nýbrž věřící s otázkami, nechápou víru jako „ideologii“, nýbrž učí se umění žít s tajemstvím (podle výzkumů je dnes fundamentalistů mezi katolíky nanejvýš deset procent a zvláště u nás je v církvi skoro nikdo včetně hierarchie vážně nebere). A na druhé straně ani mnozí z těch, kteří se označují za „ateisty“, nejsou přece už zastánci primitivního materialismu 19. století, nýbrž jsou spíše agnostiky a často jsou schopni spirituálního hledání; pouze k církvi mívají odstup, protože s ní nemají většinou žádné osobní zkušenosti a jen nekriticky přebírají mediální stereotypy.
Nebezpečná jednostrannost Posláním mých prací je vymezit se vůči jednostrannostem a „fundamentalistům“ obou táborů; zdůrazňovat – jak to činil Jan Pavel II. a učí Benedikt XVI. –, že náboženství bez přemýšlení, víra bez kritického rozumu, ale i racionalita bez duchovních a mravních impulzů, vycházejících z hloubky víry, jsou stejně nebezpečné ve své jednostrannosti. Není divu, že „fundamentalisté“ obou táborů takový postoj vidí a kritizují podobně; jednostranně zaměření a schematicky uvažující lidé na obou stranách, mezi věřícími i ateisty, jsou si totiž často podobní jako vejce vejci a vzájemně se upevňují ve svých strnulých pozicích.
Když jsem četl Hříbkovo neuvěřitelné zkreslení mých názorů, připadalo mi chvilkami, jako bych četl útočné texty křesťanských fundamentalistů typu Michala Semína. Liberál Dawkins by si jistě porozuměl ve svém pojetí náboženství s americkým vulgárním teleevangelistou Jerrym Falwellem a Hříbek s českými katolickými „ultra“ Semínem či Petrem Hájkem; jejich pojetí náboženství – ať už je hájí, či popírají – a styl jejich myšlení jsou prakticky stejné; já však (a většina současných teologů) stojím zcela jinde. Nevěřit v toho boha, kterého hlásá Falwell a popírá Dawkins, opravdu ještě neznamená být ateistou.
Hříbek vypočítává nebezpečí, která světu hrozí ze strany náboženského fundamentalismu, a v tom s ním souhlasím; nevidí však stejné nebezpečí z druhé strany, od níž na rozdíl ode mne nemá kritický odstup: ze strany jednostranného, agresivního sekularismu, který ve jménu „multikulturality“ a „politické korektnosti“ provádí duchovní lobotomii západní kultury, ve jménu relativismu, který nedokáže zrelativizovat sám sebe, vykazuje křesťanství z naší kultury a povyšuje „laicitu“ na intolerantní pseudonáboženství.
Neetické zkreslení Hříbek suverénně posuzuje mé myšlení na základě malého úryvku z jedné mé přednášky a vyčítá mně, jaké všechny argumenty na této ploše nenalezl; kdyby znal mé knihy, v nichž může najít širší myšlenkový kontext uvedeného textu, snad by si uvědomil, jak je směšné a absurdní dělat ze mne „ateistu“. Ostatně nemohl by tvrdit to, co tvrdí, ani tehdy, kdyby seriózně a bez zaujatosti přečetl a korektně interpretoval alespoň ten můj krátký text, s nímž polemizuje.
Za nejhrubší a opravdu neetické zkreslení mého stanoviska považuji to, že mně Hříbek opakovaně přičítá názor, že „Bůh není“ (pouze může být), je „pouhá hypotéza“. (V mém textu ignoruje mou výslovnou distanci od názoru, že „Bůh není“.) Hříbek jednak neustále zaměňuje výroky (ať Kearneyho, či Benedikta XVI.), které cituji a nad nimiž přemýšlím, s mým vlastním stanoviskem – a to samo pak hrubě zkresluje. Tvrdím-li totiž (s Kearneym, ale i s Tomášem Akvinským a mnoha klasiky teologie), že Bůh není „věc“, o níž můžeme diskutovat, zda „je“, či „není“ ve smyslu předmětného výskytu, je to opravdu něco zásadně jiného než výrok, že „Bůh není“ či že „Bůh ve skutečnosti neexistuje“!
Hříbek coby filozof snad musí vědět něco o tom, co filozofie od Aristotela přes Tomáše Akvinského po Heideggera říká o různých druzích bytí a jsoucna. V řadě svých textů se hlásím k Rahnerově analogii mezi bytím Boha a bytím budoucnosti (a k jeho pojetí Boha jako „absolutní budoucnosti“): také budoucnost tady a nyní „není“, je „neviditelná“, je „v možnosti“ – to však neznamená, že je „pouhou fikcí“.
Kádrování „Ontoteologii“, které se ateista Hříbek zastává proti filozofické teologii, si ovšem sám plete s naivním „realismem“ upadlé novoscholastiky 19. století a s vulgárními náboženskými antropomorfními představami o Bohu (i v tom se nápadně podobá křesťanským fundamentalistům). Kdyby četl slavnou větu svatého Augustina „o tom, co můžeš pochopit, si buď jist, že to není Bůh“ či tvrzení sv. Tomáše Akvinského „nevíme, co v případě Boha znamená být“ (nemáme s tím bezprostřední zkušenost a jsme odkázáni na analogie a metaforická vyjádření), asi by tyto učitele církve a klasiky teologie a křesťanské filozofie stejně jednoduše „prokádroval“ coby „stydlivé ateisty“, kteří (nevěří-li, že Bůh „existuje“ podobně jako houska na krámě) tedy nevěří, že Bůh „skutečně“ existuje. Copak Hříbek opravdu netuší, že základním kamenem teologie a křesťanské filozofie (a to nejen té postmoderní, ale i té „staré dobré“ tomistické) je právě poznání, že o Bohu nelze mluvit jako o „součásti světa“? Byla to jen primitivní materialistická redukce skutečnosti na předmětný výskyt, která vykázala „ontologické tajemství“ (řečeno slovy G. Marcela) do jakéhosi ezoterického příšeří pohádek. A pokud Hříbek chápe a vykládá soudobou hermeneutiku náboženských textů (u autorů, jako je Jacques Derrida, Paul Ricoeur nebo Jean-Luc Marion) jako návod, že si „máme být vědomi toho, že jde o pohádku“, pak tím prokazuje, že o tom, o čem se tak suverénně vyjadřuje (a co trapně označuje za „skupinu výstředních francouzských autorů“), hovoří zcela nekompetentně.
Hříbkova „filozofická polemika“ pak končí celkem nelogickým skokem k (opět jednostrannému a tendenčnímu) žurnalistickému líčení vztahu Vatikánu s třetí říší a ahistorickým srovnáváním nesrovnatelného; to mi už opravdu připomíná debaty na internetu, kde se dělají obvyklá salta od spirituálních a filozofických otázek víry k bulvárním zprávám o pedofilních skandálech a restitucích církevního majetku. (Ostatně oblíbená argumentace špatnými křesťany a kněžími – kterých je a bude v každé době jisté procento vedle malého procenta světců a velkého procenta průměrných – je přísně vzato legitimní námitkou vůči těmto špatným křesťanům, nikoliv však vůči náboženství, křesťanské víře či církvi jako takové; Ježíš nikde neinzeroval, že zakládá továrnu na svaté.)
Ano, čestný dialog přemýšlivých věřících křesťanů s poctivými zastánci sekulárního humanismu je pro Evropu a svět zítřka vskutku nesmírně důležitý – avšak člověk, který chce k němu opravdu přispět, by měl mít trochu dobré vůle a schopnosti či ochoty alespoň nezkresleně vnímat a snažit se pochopit to, co druhý opravdu říká.
***
Copak Hříbek opravdu netuší, že základním kamenem teologie a křesťanské filozofie (a to nejen té postmoderní, ale i té „staré dobré“ tomistické) je právě poznání, že o Bohu nelze mluvit jako o „součásti světa“?
Většina věřících dnes není „slepě věřících“, nýbrž věřících s otázkami, nechápou víru jako „ideologii“, nýbrž učí se umění žít s tajemstvím
O autorovi| TOMÁŠ HALÍK, teolog a sociolog náboženství
