Od pátku překládám knihy z polic do krabic. Ty první krabice jsem našel povalovat u kontejnerů na papír. Jsou dost malý, není to úplně ideální. (Valník, co se zas stěhuje do Berlína, mi radil, abych ukradl poblíž koleje na Větrníku Vietnamcům umělohmotné přepravky na ovoce a zeleninu. Sám jich tak ukradl šest, uskladňuje v nich svoje knížky. Má je na sobě, vždycky, když chce nějakou knihu najít, musí je postupně přeházet a přehrabat. Jeho děda mu předevčírem odvez většinu z nich do Rumburka. Teď tu dvě z nich zbyly, zbytek přepravek s knihama odveze do Berlína, aby je tam měl.)
Dali mi v zelenině čtyři krásné, velké krabice od banánů, ve dvou jsem našel plné pytle šlupek od ananasů, ve třetí plán Prahy a cibulovou nať. Teď jsem ještě dostal od souseda dvě další krabice od citronů. A ještě jednu od helmy mi dala sousedka. Taky jsem si včera přinesl krabici od přehrávače DVD ještě se záručním listem v igelitové kapse na boku. Mám kam knihy překládat, je to radost. (Krabice od banánů jsou samozřejmě nejlepší.)
Někdy je to jasné: Mluvnice češtiny s odporným počítačovým fontem na hřbetě - humus, nepřekládat. Ale co třeba s tlustou Biology: Third Edition. Cambell. Přeložit, nebo ne? Je lepší horizontální, nebo vertikální překládání? Nahoru velrybími hřbety, nebo břišními ploutvemi? Co šanony s pákama? Jsou taková vaše historie, některé jsou ovšem úplně k ničemu. Ty, kde je málo čmáranic, vyhodím, nepřeložím. Ještě štěstí, že ten byt nemusím vyklidit úplně, část věcí to ještě můžu nechat Šinďákovi. Nechám mu tu zatím tu bižuli.
Mluvnice češtiny 3 tedy zůstává nepřeložena, Kanáři taky. Tohle a milion dalších magisterských kostí jdu teď odnést v modré tašce z IKEA do konťáku pod památníkem Komunismu. A co bibeloty? Koňovu čelist tu aspoň prozatím nechám Šinďákovi, šutr ukradený z loňské Itálie samozřejmě vezmu, holuba taky. Leccos jsem během překládání nalezl, co jsem zapomněl, že mám: pár starých foto, obal Waltera Benjamina, který jsem ztratil úče.
Je toho hrozně moc. Hafo mých krámů, Zuzaniny krámy, postel, police, židle, křesla, i ty dvě proutěná, která asi před měsícem někde ukradl Štěpán. Jedno křeslo z těch dvou kradených někdo ukrad’ už na smíchovském dvoře. Budem na to čtyři, ten byt je v pátým patře. Mandl-lis nosit ze Smíchova na Žižkov nebudeme, když jsme ho nesli s Adamem pěšky přes most Legií, málem jsme při tom umřeli. (Pak nám s tím před smíchovským soudem pomáhal jeden chlap se psem.) Musím ještě nechat přeložit internet a přihlásit plyn, elektriku a nazatím zakoupit baterku.
Nikdy jsem nepřekládal takhle najednou, vždycky jsem ty knížky a krámy nanosil po částech v báglu a v těch modrých taškách z IKEA. Je tu ovšem také nervozita atd. (Be moved je anglicky „být hýbnut“, fyzicky i citově.) Jaké to bude, až knihy postavím zpátky na stejné police v novým bytě? Ale čerta starého, říkám si, vždycky člověk může zase stěhovat znova. Stěhování je dobré, divíte se, je to veselé, je to legrace, můžete se pak jít opít s klukama.
Hlavní je ale nevyndavat takový ten papír dole v krabicích od banánů, protože když ho vyndáte, tak skrz to obdélníkové okénko během překládání trousíte, ztrácíte. Cesta čtyřicet let starou německou mercedeskou za odpoledního babího léta je jako výlet do Bulharska. Probíhá to vůbec parádně a byt se zdá vcelku prima, ještě dopřendávám ty krabice do polic, můžu ale překládat, jenom dokud nezajde slunce, pak s baterkou, nejde elektrika.
Někdy je to jasné: Mluvnice češtiny s odporným počítačovým fontem na hřbetě - humus, nepřekládat...
O autorovi| Ondřej Skovajsa, anglista a bohemista
