Generace současných evropských politických vůdců vyrůstala v době, kdy politická mapa Evropy byla po bezprecedentně dlouhou dobu, více než čtyř desetiletí, beze změn. Teprve s pádem železné opony se opět otevřel prostor pro jinak zcela tradiční prvek evropského politického vývoje, jímž byly, jsou a pravděpodobně i budou změny hranic.
A právě z období neměnnosti hranic vyplývá problém při úvahách o vzniku nových státních útvarů. To se aktuálně týká Kosova, které by se mohlo na mapě Evropy objevit v příštím roce. Politikům se totiž zásadně nedostává zkušeností s podobnými situacemi, což se na problému Kosova, pokud opravdu vznikne, v poměrně krátké době pravděpodobně odrazí.
Pokud se účastníci řešení daného problému, a že jich v Evropě máme požehnaně, jsou schopni dohodnout - tak jako se to například podařilo Čechům a Slovákům, může se proces utváření nového státu opřít o solidní základ. Tento scénář se může ostatně již velmi brzy začít realizovat v případě Belgie a „slibný“ potenciál má i v případě Španělska (Baskicko, teoreticky Katalánsko) či Británie (Skotsko).
Aktérům zainteresovaným na řešení problému Kosova, jimiž jsou primárně Srbsko a Rusko na straně jedné, kosovští Albánci se Spojenými státy na straně druhé a Evropskou unií, se však k žádné dohodě dospět nedaří. Proti sobě stojící strany proto na podporu svých interpretací „vypouštějí do světa“ množství právních, historických, kulturních a dalších „důkazů“, které mají jedno společné: selektivní výběr argumentů absolutně podřízený sledovanému cíli.
Stačí si jen připomenout, že například Rusové, opájející se archetypálními teritoriálními vidinami, dnes dokazují, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století, ale Lotyši, Estonci a Litevci mají „překvapivě“ zcela opačný názor. Nebo že USA, které do Evropy vnesly právo na sebeurčení, na jehož základě vzniklo i Československo, neměly žádnou, či jen velmi malou, možnost cokoli změnit na osudu naší země v roce 1948 či 1968. To by pro představu, že politické hranice nejsou „vrstevnicí“, která přesně kopíruje objektivně existující prvky terénu, ale daleko spíše „izobarou“ permanentně se měnící v závislosti na kolísajícím politickém tlaku, mohlo stačit. A to se konkrétně na Balkáně jasně projevuje už od 90. let minulého století.
O autorovi| Michael Romacov, Metropolitní univerzita Praha
