Když slyším v televizních zprávách, že Západ je překvapen ruskou akcí v Jižní Osetii a Abcházii, nevím, jestli se tomu mám hořce zasmát, nebo se jít raději projít na zahradu a tak se uklidnit.
Překvapení Západu mi připomíná chování naší dcery. Když byla malá, řekla mi, že udělá mamince překvapení k narozeninám.
Pak ženě začala klást pozoruhodné otázky. Ptala se jí, zda máme mouku. Jestli máme vajíčka. Kde je cukr, kde je pekáč, kde by našla krabici a pěkný balicí papír. Bylo jí tehdy teprve osm let. Nekazili jsme jí radost a nedali jsme najevo, že víme, co chystá. Byla to hra, neškodná a milá, jak tomu u dětí bývá.
Politici už dávno nejsou děti.
Neměli by se tedy chovat dětinsky.
Rusko svými letitými provokacemi a rozdáváním svých pasů v Osetii či Abcházii dávalo najevo už dlouho, že něco peče. Několik týdnů před tím, než se gruzínský prezident nechal vyprovokovat ke krátkodobé a logicky neúspěšné akci, se už ve zmíněných oblastech stahovaly ruské jednotky.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Bylo jasné, že armády si nevyjely pouze na procházku po kraji.
Dnes je Západ překvapen.
Prý tím, že Putin nehrál hru, která by mu umožnila lepší vyjednávací pozici, ale rovnou se dohodl s osetinskými a abchazskými Bilaky a Indry o tom, že požádají Velkého bratra o „ochranu“.
Západ by neměl mluvit o překvapení. Je zase jednou zaskočen vlastní laxností a neschopností reagovat. Oč se může dnes opřít?
Evropská unie je velká mezinárodní kancelář. Shodne se spíš v nařízení o tom, kdy je dovoleno lovit kachny. Na lov území bude mít ale těžko jednotný vliv. OSN, původně Organizace spojených národů, je už delší dobu Organizací nespokojených národů. Rusko mohlo, jak známo, zcela klidně nahrazovat vlastní armádou mírové jednotky OSN.
Filozof žasne, laik se diví Pokud jde o překvapení, má Západ už dost neblahou tradici v tom, kdy a jak byl překvapen.
Překvapením byly tanky Rudé armády, když dorazily do Budapešti v roce 1956. Na dvě stě tisíc Maďarů prchlo do zahraničí.
Některé z nich jsme potkali o dvanáct let později v roce 1968, kdy jsme sami utíkali před stejnou armádou, která pro změnu dorazila do Prahy. Západ opět tvrdil, že je to překvapení. Za překvapení označil i stavbu berlínské zdi už před tím, v roce 1961. Protože tehdejší západní informační služby byly předem o akci Sověty informovány, nezbylo než tvrdit, že překvapení vyvolala rychlá realizace ohlášeného plánu.
Když dík imámovi Chomejnímu padl íránský šáh a vládu převzali fanatičtí mulláhové, byl Západ opět překvapen.
Můj amatérský a pouze selský rozum spíš překvapila předešlá letitá západní podpora Chomejního.
Není tomu tak dávno, co se o nepříjemné překvapení postaral bývalý francouzský prezident Jacques Chirac. Poprvé v historii neinformoval na podzim roku 2006 novináře o tom, že udělí Velký kříž čestné legie Vladimiru Putinovi. Ten si vzal do Elysejského paláce s sebou svého kameramana a fotografa, aby se o události dozvěděla ruská veřejnost z ruského tisku a televize. Francouzská televize a tisk nepřinesly žádnou zprávu. A filozof André Glucksmann žasl, že něco takového udělal prezident týden po zavraždění ruské novinářky Anny Politkovské.
Mí kmotříčci Daladier a Chamberlain Západní překvapení beru už jako rodinnou tradici.
Mé rodiče a rodiče mnoha jiných překvapili pánové, kteří mi vlastně stáli u kolébky místo kmotřiček. Daladier a Chamberlain.
Bohužel chyběla třetí sudička, která by jejich politiku zvrátila. Zvuk tanků znám tedy už z doby, kdy jsem byl vozen v kočárku.
Některá překvapení ovlivnila můj život. Část jsem strávil v zemi, kde zítra znamenalo včera a pozítří vypadalo jako předevčírem. Další část života jsem žil na Západě, který mne fascinoval sice svou demokracií, ale také šokoval svou slabostí a naivitou. Dík té jsme museli často vyslechnout poučení tamní levice o tom, jak jsme pomýlení, zahořklí a nepokrokoví.
Nikdy nezapomenu na zvláštní obraz: na pařížskou demonstraci přivezl řidič synka, který chtěl přispět ke zlepšení světa. Mladík hodil několik kamenů do výkladní skříně a řidič ho opět odvezl v pořádku domů k pečlivé buržoazní mamince. Do bezpečí.
Ta vzpomínka mi, chtě nechtě, symbolizuje Západ dodnes. Je v ní obsažen postoj světa, který si často nechce kazit oběd kvůli malým etnitám. Možná, že jednoho dne se kameny na demonstrace budou dodávat demonstrantům na objednávku. Pečlivě zabalené v plastových pytlích. Chodníky a ulice zůstanou nepoškozeny. Na to dbáme, na to máme přece zákony.
Jdu na zahradu a opakuju si Cyranovu otázku. Mám ale samozřejmě na mysli politiky.
„Co u čerta ještě pohledávají na té galéře?“
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| IVAN KRAUS, spisovatel
O autorovi| Ivan Kraus, spisovatel
