LEKCE ZE ŽIVOTA
Tatínek byl vyhlášený dlaždič. Poprvé jsem u něj dělal brigádu v šestnácti letech. Vím, jak si připravit terén, jak si ho srovnat. Teď v létě si zrovna chci vydláždit takový malý chodníček.
Měl jsem kliku. Bez štěstí nemůže člověk dosáhnout skoro nic. Před 47 lety jsem si vybral obor, který mi nikdo nezáviděl. Všichni chtěli dělat kulturu, sport nebo zahraniční vysílání. Já jsem toužil dělat něco o hnoji, o kytkách, o zvířatech. Nejblíž jsem měl k lesu, k rybníku, k potoku, proto jsem šel v 60. letech do zemědělské redakce. Reportáže byly o tom, že traktory jezdí zleva doprava a kombajny zprava doleva, ale když jsem se chtěl věnovat přírodě, musel jsem dělat zemědělství.
Umím se znamenitě plížit. K tomu mi byla dobrá vojenská škola v 50. letech. Taky mě naučila disciplíně. Mně se nestane, že přijdu někam pozdě.
Studovat jsem začal v 56. roce a vůbec žádnou propagandu jsme nedělali. Měli jsme tam předúnorové kantory, nevzpomínám si, že by nás tam někdo nalejval. A na marxismus si člověk zvykne.
Patnáct let jsem učil na FAMU. Chtěl jsem kvůli tomu i odejít z televize, ale zjistil jsem, že je to z bláta do louže. Protekční studenty řemeslo nezajímalo, nejradši seděli v kavárně Slavia a dělali ze sebe umělce.
Nejsem hvězda. Tutovku jsem dělal rok. Chtěli, abych pokračoval, ale tohle není moje parketa. Dnes se moc prosazuje moderátor, on je tam za hvězdu. Já jsem obyčejnej televizní dělník.
Se sekačkama z kočárků jste, pane, skončil, říkali mi začátkem 90. let. Ale lidi vymýšleli dál. Ta tvůrčí fantazie je v nás.
Češi dokážou improvizovat. Nepotřebujeme čtyři rozkazy a schválení od velitelů, věci řešíme na místě. Přijdete do vesnické hospody, chlap má problém, řekne ho u stolu a ti čtyři chlapi ho u piva za hodinu vyřeší. Možná je za tím kutilstvím ta naše schopnost přizpůsobit se, která nás provází v dějinách.
V 90. letech chtěli zavést Receptář v Rusku. Nakonec řekli, my nemáme takové lidi, co by vymýšleli nápady. Takže to není v nedostatku – bídy je v Rusku dost.
Já v Receptáři nekončím, to spíš skončí ten Receptář.
Spojil jsem se s podvodníkem. Chtěl jsem postavit hotel na Šumavě, ale nemohl jsem to tam hlídat a on beze mě nadělal spoustu dluhů. Já jsem je pak musel zaplatit. Když mi na zahradě našli toho zazděného Ukrajince, seděl jsem na Kavčích horách. Volá chlap, který mi dělal terásky, že v jedné té terásce vyhrábnul kousek betonu a z toho koukala ruka. Zesinal jsem a řekl jsem, ať okamžitě volá policii. Kupodivu tam dřív byla Nova.
Pochopil jsem, proč naše policie stojí tolik peněz. Inspektor Bouše z Hříšných lidí města pražského by věděl za hodinu, kdo toho Ukrajince zavraždil. Byl to naprosto jednoduchý případ.
Nikdo neví, kde to leželo. Nikomu jsem to neřekl, ani své vlastní ženě, ani známým. Říkám, tamhle to bylo, tamhle vzadu za plotem. Bulvár nečtu. Koupil jsem si ho naposledy před rokem, když tam bylo něco o jednom mém kamarádovi, abych se podíval, co tam o něm nazvraceli.
Kdybych byl kosmonautem a vystoupil na Měsíci, asi bych zavolal, tady je to nějaký neúrodný, to je třeba zúrodnit!
Vymyslel jsem, jak zabít mouchu. Je to můj jediný vlastní recept a funguje ve všech zemích. Mouchy startují zásadně kolmo, jako vrtulník. Stačí se oběma dlaněmi opatrně přiblížit deset centimetrů nad mouchu a pak tlesknout. Moucha vám mezi dlaně vletí sama.
V suterénu mám skladiště nápadů. A zkouším je. Jednu hnízdní budku pro sýkorky jsem zkoušel osm let, ale opravdu nefunguje.
Nejsem pověrčivý ani somnambulní a v životě jsem nebyl u psychiatra. Jestli něco nemám, tak je to skleróza. Mně když dáte nějaký text, přečtu si ho za čtvrt hodiny dvakrát a umím to.
Nejsem ze železa. Mně stačí, když o mně v bulváru napíšou nějaké lži, a trošku mě to rozhodí. Nebo kdybych přišel na chalupu, kde jsem prožil čtvrt století, a viděl, co se tam děje, taky mě to rozhodí. Recept na dlouhé manželství? Možná žít jednoduchý život. Se svou ženou jsem 22 let. Mám jiné starosti, než abych se rozváděl. Mě mnohem víc baví shánět nápady než ženský.
Adrenalinové sporty nemám zapotřebí. Adrenalin, to je pro mě, když přijdu ke skalce a vylezly první krokusy. Nebo když něco zaseju, a ono mi to vyraší. To já úplně pookřeju.
Do smrti jim to nezapomenu. V 70. letech jsem měl spoustu nápadů. Kdyby mi to dovolili realizovat, tak to dnes bylo ve zlatém fondu.
Mám doma Oscara. Nechal mi ho vyrobit štáb Receptáře za první dva roky Receptáře, když mi bylo padesát. To byla doba euforie.
Byla to charita. Nadace klubu receptáře byla charitativní záležitost, podporovali jsme začínající podnikatele propagací. Nabízel jsem České televizi, ať to převezme, ale nechtěli. Týtý je jen kolotoč pokusů udělat hvězdičku za každou cenu. Nemám to rád, když tam chodí po chodbách lidi, co nic neumějí, a oni je fotografujou, poněvadž mají správnou sukni. Celebrita by měl být člověk, který něco dovede. Skončit kariéru jsem se rozhodl už asi třikrát, ale teď to nechám osudu, ať se to vyvine. Možná že jednoho krásnýho dne mě odvezou do IKEM a tím to skončí.
Největší radost mi dělají vnoučata. Žvanění patří do rádia, ne do televize. V televizi mají být obrázky. Když si sednete a tam jsou dva a režisér může akorát střihat hlavu vcelku a hlavu v polodetailu, tak to je prostě nuda.
Snažím se všechno převést na kytky. Když jsem byl rok v pořadu Dementi, ohromně mě to bavilo. Nikoho jsem nepomlouval, žádnému politikovi jsem nenadával, zobecnil jsem to a vstoupil jsem s tím do zahrady, do lesa, na houby.
Chci napsat televizní detektivku. Už ji mám v hlavě.
Na zahradě je nejlíp. To je moje životní motto.
Nelituju ničeho. Udělal jsem možná řadu chyb, ale na druhé straně všecko zlé je k něčemu dobré. Co tě nezabije, to tě posílí.
