Jaká síla může předsedu vlády přimět k tomu, aby se veřejně pokořil před úředníkem? Včera Petr Nečas odvolal svůj nejhloupější výrok v aféře Pavla Drobila, totiž že se s ředitelem Státního fondu životního prostředí Liborem Michálkem na podzim nechtěl setkat kvůli své intuici, která mu říkala, že by si ho Michálek nahrával. Za to se včera omluvil; k takovému tvrzení prý neměl „přímý důkaz“.
Od Nečase je to ústup ze ztracené pozice. Až utichne vzrušení těchto dnů, bude zřejmé, že na podstatě věci, jíž je podezření, že se pro místopředsedu ODS měly krást veřejné peníze, metody sbírání důkazů nic nemění. A premiér těžko mohl jen tak přihlížet snaze Věcí veřejných vyreklamovat si pro sebe Michálka a přes něj Dobro a jemu přenechat ódium toho, kdo Dobro vyhazuje z práce. Argument VV, že za odhalení korupce nemá být nikdo trestán, je navíc neprůstřelný.
Jak se tedy Nečas, o němž stále předpokládáme, že je osobně poctivý, dostal do tak hloupé pozice, že z ní musel vycouvat? Zřejmě potřebou nějak vysvětlit svou předchozí nečinnost, která se ovšem vysvětluje těžko. Je přece veřejným tajemstvím, že jít na policii s oznámením o vysoké korupci je jako nahlásit korupčníkovi svou přesnou polohu. I Nečas historickou neschopnost policie v tomto bodě uznává. Jenže domlouvat se s někým, kdo chce nahlásit korupci, na obcházení policie, taky nemůže. To by bylo přiznání, že ten skandální stav neskončil v den, kdy on skládal premiérský slib. A pak by bylo třeba ptát se, kvůli čemu vlastně je ochoten dělat kompromisy s realitou.
Premiér, který se sice nepodílel na nepravostech systému, ale nechal si od něj pomoci do sedla, věří v evoluci. Ve společenské atmosféře, která není prosta revolučních prvků, to občas s vysvětlováním svých kroků bude mít těžké.
