V českém denním tisku se v poslední době rozlezl protivný nešvar - suverénně vycházejí recenze na divadelní i filmová díla klidně i deset dní před jejich premiérami. Důvod je prostý - ten či onen list musí předběhnout ty ostatní a „mít to první“. Jenže je to dvojí podpásovka - vůči tvůrcům i vůči kolegům. Odjakživa se ctilo, že před premiérou, ale také vernisáží, prvním provedením hudebního díla se nehodnotila jeho kvalita. Alibistický dovětek u textu, kde se pisatel přiznává, že psal z veřejné generálky, to neospravedlní. Jistě se může psát z veřejné generálky - zvlášť když nám tvůrci nic jiného neumožní, protože jsou jim milejší sponzoři a různí VIP - ale tiskneme až po premiéře. Premiéra je prostě premiéra a co obnáší, je snad jasné z významové podoby tohoto slova.
Mnohokrát jsme zažili, že generálka byla nebetyčný průšvih a premiéra jedinečná - a obráceně. V idylických před- i prvorepublikových dobách recenzent chodil na obé, na premiéře si to ještě zkontroloval a druhý den měl recenzi v listě. Ty časy už dávno nejsou a při dnešní nabídce by každý, kdo by se o to v deníku pokusil pravidelně, brzo skončil v Bohnicích. Když si takhle rozvolníme beztak už hodně rozkolísaná pravidla, můžeme začít psát rovnou ve chvíli, kdy se ze zkušebny vleze na jeviště a dílo jakž takž drží pohromadě.
Proč asi jsou zkoušky, svícené, kostýmované, hlavní, neveřejné a veřejné generálky?
Je unfér i vůči čtenářům, kteří nemusí tyto nuance rozlišovat a právem se mohou domnívat, že příslušný list má nesmírně pilné a agilní redaktory, kteří to mají dřív než ti ostatní.
Svět se asi kvůli tomu, že jeden poctivě čeká, až proběhne premiéra, a druhý „to tam vrazí hned“ asi nezboří, ale zkuste si vlézt do výstavní síně za kurátorem den před vernisáží s tím, že to jdete napsat.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
