Standardní odpovědí představitelů českých institucí nebo v širším slova smyslu sfér (fotbal, policie, politika) na otázku, proč je zrovna ta jejich sféra tak či onak zkorumpovaná nebo nahnilá, je, že nemá smysl očekávat víc.
Celá společnost je přece taková, tak proč klást na nějakou její výseč nároky, jimž nejsou s to dostát ani ty ostatní? Policie, fotbal či politika jsou přece pouhým „obrazem“ celku společnosti, která na tom je... všichni víme jak.
V rozhovoru pro poslední vydání časopisu Týden v podobném duchu promluvil premiér Petr Nečas. „Teď to řeknu brutálně otevřeně a zřejmě tím vyvolám velkou kontroverzi, ale já když se bavím s podnikateli, když se bavím s umělci o tom, co se děje v některých divadelních souborech nebo při obsazování rolí do seriálů či filmů, když slyším, co se děje v soutěžích o vědecké granty nebo pro neziskové organizace, tak musím suše analyticky konstatovat, že politika není o nic více či méně špinavá. Ne. Politika se neliší.“
V jistém smyslu je to pochopitelné stanovisko. Politika se často stává hromosvodem přepjatého pohoršení, jehož prostřednictvím se ti, kdo je vyjadřují, stavějí do pozice morální převahy. Mohou se cítit jako odstrčení poctivci, jimž ti oškliví mocní zkazili svět, slast z žehrání nad mravy těch nahoře (dole, vedle) spolehlivě tlumí potřebu sebereflexe.
Zas bych to ale s tím pochopením premiérových slov nepřeháněl. Například jeho přesvědčení o jejich „brutální otevřenosti“ a velké kontroverznosti. Přednesl argument přece spíš tuctový než výbušný. Zároveň v jeho vyjádření absentuje cit pro měřítko. I kdyby to bylo tak, jak předseda vlády říká, a všechny sféry české společnosti byly špinavé rovnoměrně, míra škody, již to ušpinění působí, je přece rozdílná. Nemám tušení, jak se obsazují televizní seriály, ale i kdyby měl předseda vlády pravdu, jsou morální i hmotné ztráty způsobené špínou či korupcí v castingu a v politice rozdílné.
A s těmi okázale pohoršenými a na politiku nadávajícími má premiér společný alibismus. Od obou těch postojů je hodně snadné nakonec dojít k ospravedlnění vlastních selhání, co jiného taky člověk může v tom skrz naskrz zkaženém světě dělat, že... Kdekomu dole se hodí alibi, které mu poskytuje špinavost části těch nahoře, platí to ale i vice versa. V tom jsou možná Nečasova slova nejvíce symptomatická, premiér se v nich stylizuje do role odvážlivce, který je schopen veřejně vyjádřit nepříjemnou a nepopulární pravdu, ve skutečnosti ale jen sděluje to, co nikoho nepřekvapí, a mnozí něco takového vysloveně slyšet chtějí. Tohle nenápadné převracení významu slov a pojmů dnes frčí všude možně. V tomto ohledu se tedy politika – páně Nečasovou zásluhou – skutečně nevymyká.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
