O Švýcarech je známé, že nikdy nerozdávají teplou rukou. Tak shrnuje mentalitu švýcarských důchodců jedenašedesátiletá Čechošvýcarka Helena Schmiedová, žijící od roku 1968 v Curychu. Reaguje na článek Dědečku, otřes se! (LN 22. 5.), popisující český fenomén takzvané mezigenerační solidarity. V Česku tisíce příslušníků starší generace přepisují svůj nabytý majetek i většinu našetřených úspor na potomky místo toho, aby peníze využili na stáří pro sebe. A to v jakési zakořeněné představě, že český důchodce má nepsanou povinnost nejprve se finančně postarat o vydělávající děti či vnoučata a teprve poté přemýšlet, zda mu k životu stačí třeba osmitisícový důchod. Mnozí čeští důchodci nejen přepisují na potomky chaty, domy nebo peněžní konta, ale v mnoha případech se s nimi dělí i o důchody, a dokonce si sami berou půjčky, aby vydělávajícím dětem přispěli na nové auto.
Majetek rodičů – do smrti tabu Paní Schmiedová, která má zkušenosti s životem jak ve Švýcarsku, tak Česku, tento český fenomén potvrzuje. „Když bych měla napsat o tom, jak naši bratři a švagrové v České republice doslova vysávali mé a manželovy rodiče, vydalo by to na román,“ píše Schmiedová. Ve Švýcarsku podle ní není něco podobného možné, protože k majetku se dospělé děti dostávají takřka výhradně až po smrti svých rodičů, nikoliv dříve. „Valná většina Švýcarů si je totiž plně vědoma toho, že neví, kolika let se dožije, a kolik peněz tedy bude potřebovat na péči ve stáří,“ píše Schmiedová. Zvlášť pobyt v pečovatelských ústavech je podle ní ve Švýcarsku tak drahou záležitostí, že řada důchodců prodává své nemovitosti, aby si vytvořila potřebnou finanční rezervu právě pro případný pobyt v těchto domovech. „Důchodce ve Švýcarsku platí navíc dále zdravotní pojištění, různé doplatky v nemocnicích a lékárnách, plně si hradí zubaře,“ píše Schmiedová. Není tak podle ní divu, že Švýcaři z teplé ruky nerozdávají. Podobné, z českého pohledu možná až sobecké chování není jen v zájmu švýcarských seniorů, ale hlavně státní pokladny. Jak píše Helena Schmiedová: „Přesto, že je Švýcarsko bohatý stát, velmi dbá na to, aby děti či vnuci nevysávali důchodce, a péče o staré lidi pak nezůstala výhradně v rukou státu.“ Proto v Curyšském kantonu mohou úřady patnáct let zpětně pátrat po majetku, který starý člověk daroval či předal svým příbuzným. A stát pak po těchto podarovaných může požadovat peníze na zabezpečení důstojného života důchodce, který momentálně nemá na pobyt v pečovatelském domě.
S českým fenoménem mezigenerační solidarity podle Hany Schmiedové souvisí i obecná kvalita života starých lidí v obou zemích. Nejde totiž jen o to, že si švýcarský důchodce se švýcarským důchodem může dovolit strávit celý rok na Mallorce, a ještě oproti pobytu doma ušetří. Důležitou roli hraje i způsob, jakým senior naloží se svým nabytým majetkem nebo životními úsporami. Pokud se majetku zbaví ve prospěch potomků ještě za života, úrovně života švýcarských seniorů nedosáhne ani v případě, že si našetřil půl milionu, postavil chatu na Lipně a dům ve vilové čtvrti. Jenže o tom, že i ti čeští důchodci, kteří by si mohli dovolit poměrně „luxusní“ stáří, raději podarují děti, svědčí kromě jiného i situace v oblasti konzumu. „I mně je záhadou, proč v České republice zatím nebyl objeven fenomén důchodce coby žádaného konzumenta,“ píše Schmiedová. Právě proto, že Švýcaři podle ní nerozdávají majetek a úspory, si vedle důležité finanční rezervy na pečovatelské služby ve stáří vytvoří i dostatečnou zásobu peněz na nejrůznější „důchodcovské“ požitky. A firmy se proto o důchodce doslova perou. V hlavním vysílacím a reklamním čase hraje v televizi dechovka, „hudba starší generace“, seniory si předcházejí cestovní kanceláře a drahé restaurace. „Nezapomínejme, že důchodce má většinou vedle úspor i důležitou jistotu pravidelného příjmu, o níž se většině pracujících může jen zdát,“ píše Hana Schmiedová. Fakt, že v Česku je na rozdíl od Švýcarska reklama zaměřena takřka výhradně na mladé lidi a důchodce zcela opomíjí jako někoho, kdo si nemůže dovolit ani dražší salám, svědčí o něčem shnilém v české společnosti. I když je v Česku průměrný důchod kolem 10 tisíc korun v porovnání se Švýcarskem čtvrtinový, přece jen v přepočtu na kupní sílu obyvatel a průměrné příjmy v zemi na tom ani čeští důchodci nejsou tak špatně jako třeba čtyřčlenná rodina se dvěma středoškoláky a čistým příjmem 35 tisíc. Tedy za předpokladu, že důchodce nerozdává a peníze využívá pro sebe. Přesto jsou důchodci v Česku stále považováni za skupinu vůbec nejohroženější chudobou, o čemž svědčí nejen reklama, ale i politická propaganda.
O čem čeští politici nemluví Nová vláda v čele s Petrem Nečasem má ve svém programu přípravu důchodové reformy počítající s tím, že lidé budou v oblasti sociálního pojištění méně spoléhat na stát a více na vlastní investice do soukromých penzijních fondů. Jinak by se totiž mohlo stát, že na důchody dnešní generace třicátníků a čtyřicátníků prostě nebudou peníze. I když se ale o nutnosti podobných reforem mluví ve všech civilizovaných státech, česká debata je přece jen v něčem specifická. Zaměřuje se totiž takřka výhradně na důchody a zcela opomíjí další, možná ještě důležitější problémy spojené se stárnutím populace. Rakušané, Švýcaři i Němci už dnes řeší například akutní problém nedostatku personálu na péči o staré lidi, zvýšených nákladů na zdravotní péči nebo právě otázku, jak zajistit, aby starší generace neodevzdávala příliš brzy majetek potomkům a nespadla ve stáří do státní sociální sítě. Čeští politici o podobných problémech vůbec nemluví, a když, tak zcela okrajově.
Herci Mádl s Issovou vyzvali ve slavném předvolebním klipu „bábu a dědu, ať nevolí levici a nepřispívají tak k zadlužování státu“. Pokud by ale oba aktivisté chtěli zabránit hrozbě nárůstu státního dluhu, mohli by tentokrát vyzvat babičky a dědečky, aby jim nic nedávali a své úspory a majetek si po švýcarském vzoru raději nechali na horší časy. Jenže takový klip by se asi mnoha příslušníkům mladší generace v Česku příliš nelíbil.
***
Mnozí čeští důchodci nejen přepisují na potomky chaty, domy nebo peněžní konta, ale v mnoha případech se s nimi dělí i o důchody, a dokonce si sami berou půjčky, aby vydělávajícím dětem přispěli na nové auto
O autorovi| MAREK KERLES redaktor LN
