Třeba zrovna teď mi leží na stole notoricky známé Paměti katovské rodiny Mydlářů jako audiokniha (vydal Popron), v níž se s historickým (a pro leckoho i strašidelným) románem ze středověké Prahy celkem sugestivně vyrovnává herec Miroslav Táborský, a převyprávění Kat katem kata, v němž si jednotlivé případy „vykonání práva útrpného“ ze Svátkovy čtyřdílné ságy vybral a celkem zručně upravil Vojtěch Steklač. Pro audioknihu svědčí fakt, že až hororovou atmosféru nahrávky dokreslují zvukové efekty a ruchy a pochopitelně i to, že při poslechu lze dělat i leccos jiného (třeba řídit auto, spravovat odpad, žehlit nebo vařit...). Přepsaná verze Steklačova se docela dobře čte, ale orientovaný čtenář by určitě snesl úpravcovu poznámku, třeba o tom, jak vybíral, proč škrtal, v čem třeba původního Josefa Svátka nahradil. Ediční či autorská poznámka však v knize chybí. Také informace z tiráže „ilustrace na obálce archiv nakladatelství“ zavání obezličkou.
Na stejném stole „přistála“ z téhož zdroje (nakladatelství XYZ) reedice stále vyhledávané knihy Jana Weniga Co vyprávěly staré pražské domy. Oba tituly si nepochybně najdou své zájemce přesto, že od jejich vzniku uplynula dost dlouhá doba. Wenigovy „Staré domy“ ovšem redakce ošetřila poctivěji. Kromě původních ilustrací Cyrila Boudy použila, jak se píše v ediční poznámce, rukopis, který nakladatelství Panorama vydalo v roce 1982, už po autorově smrti, avšak přiznává i nové úpravy. Ty si čtvrtstoletí po vzniku původního textu vyžádaly změněné pražské reálie. Pro ty, kdo si cení Jana Weniga jako autora, je důležité sdělení, že kromě těchto drobných úprav vychází jeho text beze změny.
