Znepokojuje mě, že se čeští soudci nedostanou na některé webové stránky. Například si nemůžou prohlížet fotografie obnažených žen, střílet v počítačových hrách nevinné civilisty, a dokonce ani číst názory prezidenta Klause. Ano, souhlasím, že ve všech výše uvedených případech jde o nezdravé úchylky od takzvaného normálu. Ale kdo jiný by měl znát temné stránky lidské mysli než právě soudci?
Narážím na novinové články o tom, že počítačová síť ministerstva spravedlnosti obsahuje software, který automaticky blokuje určitý webový obsah. O titulky se postaral právě fakt, že mezi tento obsah patří mimo jiné i osobní weby prezidenta Klause či bývalého premiéra Topolánka. Ale to nepovažuji za podstatné. Zdá se mi být nedůstojné a trapné, že státní úřad rozděluje svým zaměstnancům webový obsah na „zakázaný“ a „povolený“. A je spíše jen úsměvné, že to v roce 2010 zdůvodňuje obavami z „přetížení sítě“.
Existuje jediný legitimní důvod a tím je snaha zabránit porušování zákona. To může představovat například prohlížení dětské pornografie nebo nelegální sdílení obsahu, například hudby či filmů chráněných autorskými právy. Za to by správce sítě mohl být právně odpovědný, má tedy povinnost tomu preventivně bránit. Ale zveřejněné informace naznačují, že záběr blokovacího softwaru je mnohem širší. Týká se například stránek s pornografií, ale i bulvárním obsahem, s velkým množstvím reklamy a také stránek obsahujících osobní či politicky aktivistické informace.
To je hodně tenký led. A je pikantní, že na něm internetoví hlídači bruslí právě na ministerstvu spravedlnosti. Rozlišit, co je politicky „aktivistické“ a co „aktivní“, je často oříšek pro přemýšlející lidské bytosti, natož pro nějaký naprogramovaný software. Nehledě na to, že nikdy nebude fungovat spolehlivě (viz blokování osobních stránek jednoho politika, ale nikoliv druhého), takže ve výsledku nadělá víc škody než užitku. A pak je otázka, co vlastně z webového obsahu zbude, když škrtneme to, co lze považovat za osobní, zábavné anebo komerční. Mnoho toho nebude. Soudcům a jejich úředníkům se web scvrkne na jakousi vylepšenou verzi telefonního seznamu a internetových stránek dalších státních institucí. Při jejich často sporné kvalitě to bude nabídka velmi nuzná.
Lze rozumět státu i dalším zaměstnavatelům, že vidí internet jako konkurenta kázně, morálky a pracovního soustředění svých zaměstnanců. Je to tak, počítač je nejen pracovní nástroj, ale především dokonalý stroj na zábavu. Úředníci i ostatní ji mohou konzumovat nenápadně a bez rizika. V minulosti prozradily flákače otevřené noviny, časopis, nebo dokonce knížka. Dneska si takový úřednický inkoust může s trochou šikovnosti a se sluchátky na uších „střihnout“ v pracovní době třeba i celovečerní film. Samozřejmě ukradený. Nebezpečný precedent Ale přesto si nemyslím, že cestou je blokování obsahu. Ať už se dělá na jakékoliv úrovni (tedy ať o cenzuře stránek rozhoduje stát, poskytovatel internetu nebo třeba soukromý podnik), zavádí to do společnosti nebezpečný precedent. Totiž představu, že když něco zakážeme nebo vymažeme ze svého zorného pole, tak to přestane existovat. Naše zkušenost s totalitním režimem by nás v tomto ohledu měla učinit ještě obezřetnějšími. Webový obsah se svými lákadly i vyšinutostmi není žádnou zvrácenou verzí reality, nýbrž jejím poměrně přesným zrcadlem. Ať si každý sám rozhodne, na co se v něm chce dívat. Ale nesmiřujme se s tím, že o tom, co je pro nás dobré a vhodné, rozhoduje někdo jiný.
Je v principu nedůležitým, ale zároveň symbolickým detailem, že ve zveřejněném případu necitlivého blokování webu jsou mezi postiženými právě soudci. Kdo jiný než oni by měl mít větší přehled o světě a současnosti? A úředníci kterého resortu by měli mít více důvěry a respektu než toho, který jménem státu prosazuje spravedlnost?
Pamatuju se, jak jsem ještě jako reportér psal o některých kriminálních případech spojených s internetem. A bylo komické, jak málo o této technologii často právě soudci věděli. A to ještě na počátku jednadvacátého století. Když teď správce jejich sítě odstřihne „osobní“ a „zábavný“ obsah, jak budou rozhodovat o kauzách, v kterých budou hrát roli například sociální sítě? Podobně komicky jako před deseti lety, když si nechávali od obžalovaného vysvětlit, co je to e-mail.
Zaměstnavatelé mají plné právo stanovit pro používání internetu svá pravidla, zvlášť když ho platí. A technologie jim dávají mnoho nástrojů, jak dodržování těchto pravidel kontrolovat. Avšak dopředu blokovat část obsahu je přece cosi jako presumpce viny. Je to podobné, jako když se za minulého režimu v úřadech „odstřihávala“ nula, aby zaměstnanci nemohli volat meziměstsky.
A pamatuju si, že jsem na jednom úřadě (pamatuju si dokonce, že to bylo tzv. OPBH) koncem sedmdesátých let viděl telefon, jehož ciferník byl dokonce opatřen visacím zámkem. Už jako desetiletému klukovi mi to přišlo komické a hlavně nedůstojné. Ten pán za stolem měl rozhodnout, jestli si můžeme zavést domů plynové topení, ale přitom před ním jeho šéfové museli zamykat telefon!
Blokování webových stránek ministerstvem je to samé, jen to tak netluče do očí.
***
Je nedůstojné, že státní úřad rozděluje svým zaměstnancům webový obsah na „zakázaný“ a „povolený“
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, novinář
