Mezi Braunovými sochami neřestí na Kuksu je i Zoufalství, postava ženy, jež dýkou v ruce míří na své srdce. Zoufalcům z filmu Jitky Rudolfové jsou taková barokně exaltovaná gesta vzdálená, možná právě nepřítomnost čehokoli velkého (nebo neschopnost je vnímat) je v základech jejich smutného zmatku, zoufalství dobře si vědomého vlastní tuctovosti, stísňujícího zoufalství s malým z.
Mnohé české filmy zabydlují postavy současníků - plus minus třicátníků, často jsou to lidé, kteří netuší, jak moc jsou nudní, a co hůř - netuší to ani autoři a režiséři těch postav, kteří je nechají přetloukat prázdnotu namistrovanými hláškami.
Hrdinové Zoufalců procházejí situacemi pro místní kinematografii nijak zvlášť neobvyklými, standardní „hlásiče“ to ale nejsou. Celovečerní debut Jitky Rudolfové sice není ve všech ohledech zvládnutý, jeho neduhy jsou ale právě jeho - nejsou projevem nákazy konformismem, přijetím zavedeného způsobu dělání věcí. Má také nemálo předností, ocenění je hodno i to, čemu všemu se autorka dokázala vyhnout. Zaseklé životy Zoufalci jsou na plakátech anoncováni jako komedie, je to film místy skutečně legrační, humor v něm ale nemá funkci alibi, ohlazovače hran, obrany před domýšlením věcí. Bezútěšnost životů hlavních postav filmu neumenšuje to, že jsou někdy k smíchu. Podobně osvěžující je v Zoufalcích způsob, jímž je ukázáno životní prostředí hrdinů. Absentují obligátní velkoměstské kluby a vůbec místa, kde se schází cool společnost. Ani jeden laser nebo alespoň stroboskop - slušný výkon. Hrdinové filmu dokonce žijí v hmotném světě, možná i platí nájem a mají s tím třeba problémy, nemají ani exkluzivní zaměstnání.
Snímek ukazuje kus života skupiny šesti vrstevníků z Jablonce (rodiště režisérky), kteří se po maturitě přestěhovali do Prahy. Po několika letech tam zjistili, že se jejich životy nějak zasekly a oni nemají tušení, jak je dát do pohybu a k čemu je namířit. Dagmara (Simona Babčáková) je v domácnosti se dvěma malými dětmi. Má „byt v Praze s telefonem“, po němž dřív toužila, ten byt s ní ale sdílí její manžel (Jaroslav Plesl), pedantský tyran.
Silvie (Zuzana Onufráková) pracuje jako sekretářka v nějakém barevném časopise, trpí fobiemi, pro něž nachází různá módní vysvětlení, lákají ji exotické země i exotické (pseudo)duchovno. Když se večer opije, často to končí rychlovkou, na niž ráno nebývá hrdá. Otakar (Jakub Žáček) nechal školy a místo toho si našel ubíjející práci, dost pije. Tonda (Michal Kern) pro sebe pořád hledá toho pravého, jako by ale sám moc nevěřil, že ho ještě může najít. Radim (Václav Neužil) je nespokojený ve vztahu s partnerkou, pro niž zjevně představuje záložní variantu (muž jejího srdce je ženatý), nemá ale sílu ji opustit. Linda (Pavlína Štorková) je socioložka, zkoumá životní postoje mladých lidí, touží po vážném vztahu a po rodině, její zastydle bohémský partner (Jiří Havelka) o nic takového nestojí.
Ráj v Jablonci Všichni se potkají při návštěvě rodného města a napůl v legraci začnou plánovat společný život někde na statku. Ten záměr se ale stává čím dál reálnějším - úměrně tomu, jak silně někteří hrdinové začínají vnímat tíživost vlastní situace. Autorka ukáže, jak by asi ten společný život mohl vypadat. Scény, v nichž je vysněný ráj hrdinů postupně kontaminován tím, před čím utíkali a co si zároveň přinesli s sebou, ve filmu patří k těm divácky nejvděčnějším, evidentně si je užili i herci, kteří dostali i prostor pro improvizaci.
Rudolfová v Zoufalcích vypráví o životech poznamenaných prázdnotou, fádností a úzkostí. Není jednoduché vyhnout se přitom tomu, aby film sám nepůsobil prázdně a fádně. Autorka si pomáhá komentáři hrdinů, je docela sympatické, že se nebála sáhnout po prostředku, na nějž se dívají autoři scenáristických příruček skrz prsty. Promluvy mimo obraz založila na vyprávění lidí, jež zná a je na nich skutečně slyšet kontakt s realitou života i jazyka, naopak prakticky nepřítomná je scenáristická macha. Jakkoli jsou ale komentáře v Zoufalcích v zásadě funkční a autorsky zvládnuté, nepovedlo se vždycky udržet je skutečně jen v tom potřebném rozsahu, občas se zbytečně dublují s obrazem, nebo v nich hrdinové vlastními slovy interpretují odehrávající se situace a uzavírají tak možnost, že by ten výklad mohl zpoza obrazu vykouknout sám. Problémy někdy Rudolfové dělá i to, že pracuje s kolektivním hrdinou, šestice protagonistů se navíc v první polovině filmu jenom málokdy potkává. Zoufalci proto někdy působí jako sled situací, ilustrujících různé podoby téhož, není čas na to, aby se postava dostala člověku pod kůži a on s ní mohl její nenaplněnost skutečně prožít, musí se spěchat k další, jež je na tom podobně.
Trochu jednodušší to autorka má s Dagmarou, Silvií a Radimem - zatímco ostatní se potýkají s nepřítomností blízkého člověka, pro ně představuje problém ten člověk, jehož mají nablízku, z toho je přeci jen snazší vykřesat nějaké drama. A někdy to v Zoufalcích zajiskří skutečně výrazně, Rudolfová v těch chvílích projevuje v Česku ne zrovna obvyklou schopnost být jaksi neokázalým a neafektovaným způsobem brutální, velmi intenzivně zpřítomnit tu nejvšednější hrůzu. Zvlášť mužský divák občas dostane docela zabrat. Třeba po zhlédnutí scén, kdy Dagmara manželovi za jízdy autem sděluje, že se potřebuje jít vyčurat, nebo když Silvie partnerovi sdělí, že už nebere antikoncepci, jeden těžko hledá důvod být hrdý na svůj gender.
Vůbec je vidět, že autorka netrpí nějakými přehnanými iluzemi o opačném pohlaví. Kromě dvou se sympatiemi vylíčených gayů v Zoufalcích vystupuje jeden vcelku milý, leč naprosto bezradný nekňuba, jeden sebestředný narcis, jedno exemplární hovado, epizodka vyšla i na přiopilého, necitlivého křupana. Pravda, filmem se mihne i hodný profesor, ale profesoři jsou ve filmech hodní skoro vždycky, takže se nepočítá. Asi bychom se, pánové, měli víc snažit. V případě postavy Dagmařina vskutku monstrózního manžela by ale méně bylo asi více, ta jednostrunnost ho činí jaksi bezpečně vzdáleným, cizím, kdyby mu autorka dala šanci projevit nějaký záblesk lidskosti, dala by lidem šanci v něm vidět bytost jim třeba nebezpečně blízkou.
Nejtuctovější Praha na světě Jitka Rudolfová v Zoufalcích dokázala, že dobře ovládá slovo a že dokáže najít ty správné lidi, kteří by ta její slově měli říkat, vést je a dát jim přitom přiměřenou míru volnosti. Nesnažila se svůj film uměle zatraktivňovat nějakými vizuálními fígly, Praha v jejím filmu vypadá jako to nejtuctovější místo na světě, interiéry (hlavně pracoviště) jsou sterilní a neosobní. Úplně se ale nepodařilo dát té šedi nějaký vlastní výraz. Autorce v tom nepomáhá ani nevzrušivě šikovná hudba skupiny Nůž.
Tahle komedie je spíš jakousi hranou sociologickou studií, jedna z hrdinek se taky právě touhle vědou zabývá, snímek otevírají výpovědi natočené v rámci sociologického šetření. Studií seriózně míněnou a provedenou, autoři také zamýšlejí film místním psychologům a sociologům promítat a besedovat o něm s nimi. Film ale nabírá sílu právě v těch chvílích, kdy překročí hranici deskriptivní „vědeckosti“ a od pozorování se pohne k angažmá - účasti, výsměchu, zděšení. Představa, že by životy filmových Zoufalců mohla narovnat nebo alespoň osvětlit moudrá slova nějakého docenta je nakonec smutně legrační. Vlastně docela zoufalá.
***
Zoufalci jsou na plakátech anoncováni jako komedie, je to film místy skutečně legrační, humor v něm ale nemá funkci alibi ani ohlazovače hran. Bezútěšnost životů postav filmu neumenšuje to, že jsou někdy k smíchu.
FILM TÝDNE
Zoufalci
Scénář a režie: Jitka Rudolfová Hrají: Simona Babčáková, Jaroslav Plesl, Václav Neužil, Zuzana Onufráková a další ČR, 2009
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
