Beduínské stany v centru Paříže, vztyčené na povel exteroristy. Silná káva pro Francouze, leč ne tak pro jejich prezidenta, který jejich rozčilení snadno přebil kartou schovanou v rukávu. Nikoli esem, lépe v tomto případě posloužila dáma.
Když v prosinci dorazil do Paříže libyjský prezident Muammar Kaddáfí, francouzská politická elita byla zděšena a veřejnost pobouřena. Arabský plukovník z Afriky, neustále obklopený amazonkami své osobní gardy, vyzkoušel během své kariéry nacionalismus, socialismus i terorismus. Dnes hraje navenek na smířlivost, ale doma nepřestává nemilosrdně likvidovat politické protivníky. Jízlivé poznámky si neodpustili ani pragmatici dávající v diplomacii přednost účelu před moralizováním a uvědomující si důležitost Libye bohaté na ropu. „Chybí už jen bečení velbloudů,“ suše konstatovali, když viděli beduínský stan zbudovaný v zahradě pařížského paláce Marigny. Kaddáfí se po Paříži vozil v dlouhém bílém autě ` a la Las Vegas a vystupoval v jakémsi burnusu s odznakem ve tvaru afrického kontinentu na hrudi, jindy v kožešinovém obleku s beranicí, dávajícím vzpomenout na první aviatiky či polárníky.
Cirkusový ráz Kaddáfího návštěvy Paříže ponechal v klidu snad jen jediného člověka ve Francii. Prezidenta Nicolase Sarkozyho. Sám ostatně během loňské kampaně k prezidentským volbám vícekrát ukázal, že mu politika jako reality show vyhovuje. „Je třeba umět jednat s každým,“ odpovídal kritikům Kaddáfího návštěvy. Politická „neostýchavost“, založená z velké části na pozoruhodné politické intuici, mu ostatně dosud přinášela body: získal si díky ní voliče extrémní pravice, čímž vymazal Le Pena, a podkopal opozici, když po svém zvolení neváhal pozvat do nové vlády několik osobností z levice.
Nový styl, či efektivní manipulace? Sarkozymu totiž chybí ostych nejen politický. Ve Francii dosud nepatřila k tradici přílišná transparentnost osobního života politiků. Prezident Mitterrand o své nelegitimní dceři mlčel a veřejnost se o ní dověděla až na sklonku jeho života. Mít milenky se ve Francii považovalo vždy za něco běžného, ale mluvit o tom v tisku nebývalo zvykem. Soukromí politiků, pokud na něj vůbec přišla řeč, se naopak spíše přikrášlovalo.
Jenže u Sarkozyho se brzy vědělo, že jeho (už druhá) manželka Cécilia nepostrádá zaječí sklony. Po příchodu do Elysejského paláce nicméně Sarkozyovi najeli na idylu: každý víkend čekala Cécilia spolu s dětmi v prezidentském letovisku na jihu Francie na přílet helikoptéry s pozorným manželem. První dáma se dokonce vydala do Tripolisu a za dodnes nevyjasněných okolností dosáhla propuštění bulharských zdravotnic z libyjského vězení (dost možná si za to Kaddáfí vymínil ono bombastické přijetí v Paříži). Pak se však něco zadrhlo. Během dovolené v USA přichází Sarkozy na večeři s americkým prezidentským párem sám. „Paní je nachlazena,“ vysvětluje, ale Francie začíná cítit, že s první dámou není všechno OK.
Na podzim pak dochází k první větší konfrontaci prezidentova programu „pracovat více, vydělat více“ s realitou. Veřejná doprava vzdoruje a pouští se do stávky. Vypadá to na kolaps. Nakonec se Sarkozymu podaří partii dovést alespoň k dočasné remíze, cítí ale, že společnost je sociálně nažhavená.
A tu přichází z Elysejského paláce strohá zpráva, že prezidentský pár se dohodl na rozchodu. Souhra okolností, nebo dobré načasování? Vzpomeňme na událost z posledních dnů. Nebyly to slzy Hillary Clintonové, co přispělo k tomu, aby neztratila krok s Barackem Obamou v boji o právo zastupovat demokraty v amerických prezidentských volbách? A můžeme najít bezpočet dalších příkladů, jak se z politiky stává divadlo a jak se politici „celebrizují“.
Lépe neběhati
Sarkozy část veřejnosti dojal („chudák, vždyť byl k rodině tak pozorný“), hlavně však zaměřil mediální optiku stranou od žhavé sociální tematiky. Odboráři v dopravě sice nezapomněli na to, oč bojují, ale zájem veřejnosti, který jim dosud pomáhal, zmizel. I tak lze zpracovávat veřejnost při provádění nepříjemných reforem. Pokud tento styl někomu vadí, měl by se možná zamyslet, proč nás tolik fascinuje soukromí politiků. Nestáváme se otroky této fascinace občas i ke své vlastní škodě?
A prezident brzy připravil další překvapení: novou přítelkyni. Nestal se jí nikdo menší než lovkyně slavných mužů, modelka a zpěvačka Carla Bruniová (40), která v 90. letech patřila mezi nejlépe placené ženy módního světa (7,5 milionu dolarů ročně). Vzala si Raphaela Enthovena, s nímž má od roku 2001 syna Aureliána a kterého odlákala od Justine Lévyové, dcery známého filozofa Bernarda-Henriho Lévyho, jež o tom napsala bestseller Nic vážného. Do jejího života patřili ale i Donald Trump, Mick Jagger, Eric Clapton, advokát Arno Klarsfeld, Kevin Costner a francouzský expremiér Laureát Fabius.
Fotografie páru Sarkozy–Bruniová, pořízená v Disneylandu u Paříže a zveřejněná po skončení Kaddáfího cirkusu, dala veřejnosti zapomenout na trapnost návštěvy arabského despoty. Následující vánoční výlet mileneckého páru do Egypta byl šťavnatým soustem pro všechna média. Navíc cestu Nicolase a Carly zajistil soukromým letadlem bohatý mecenáš. Skandál? Sarkozy je připraven. „Moji předchůdci létali na soukromé cesty za státní peníze dvěma letadly. V jednom cestovali oni sami, v druhém jejich rodiny a milenky. Co si myslíte, že je lepší?“
Nosí velké zrcadlové brýle, poněkud vyšlé z módy, a hlásí se k Johnnymu Hallydayovi, francouzské obdobě Michala Davida. „Jeho tah kmoci je obdivuhodný, ale lidsky je to nula,“ napsal filozof Michel Onfray poté, co se Sarkozym absolvoval několik soukromých rozhovorů, k nimž byl prezidentem vyzván. Na první pohled suverén, uvnitř trochu suchar svářící se s hédonikem, toužící být všemi milován a všem se zavděčit. V soukromí kouří tenké doutníky, ale nikdy se nedotkne alkoholu. Pravidelně běhá. Když si šel krátce po zvolení zasportovat do Boloňského lesíka a nechal se při tom vyfotografovat, vyčetl mu filozof Alain Finkielkraut, že dal o sobě špatný signál. „Běhat, v tom je obsažena starost o vlastní tělo. U prezidenta bych raději viděl procházku, neboť procházení je spojeno s přemýšlením, s meditací, tedy s něčím, co směřuje do širšího prostoru, než je individuálně tělesná potřeba.“ Procházet se Sarkozy sice nezačal, ale záběry jeho běžeckého úsilí z médií zmizely. Zřejmě ví, koho a jak poslechnout. Nesporně cenná vlastnost pro muže, jenž si umanul stát se režisérem nové Francie.
O autorovi| Zdeněk Müller, arabista, žije ve Francii
