Volba prezidenta se stala choulostivým místem naší politiky, asi jako meniskus nebo třísla u sportovců. Navrhovat její zrušení by bylo frivolní, nicméně zkusme si jen představit, čemu všemu by se tak naše politika vyhnula.
S následky nejednoty při volbě v roce 2003 se ČSSD úplně nevypořádala dodnes. Toto memento měla před očima ODS, když se schylovalo ke znovuzvolení Václava Klause. Volba se odehrála ve znamení zpochybňování parlamentních zvyklostí, koaličního rozkolu a mediálních afér. A zvolený Klaus pak svou mateřskou stranu nerozleptával o nic méně zhoubně než nezvolený Zeman. Instituce prezidenta plodí závratné kvantum negativní energie.
Včera deklaroval předseda Senátu Přemysl Sobotka, že je připraven se o funkci ucházet. Představa prezidenta Sobotky nebudí instinktivní nevoli - má přiměřeně důstojnou vizáž a vystupování. Zároveň je třeba říci, že nezanechal v politice žádnou stopu. S jeho jménem není (kromě prezidentské ambice, o níž už se nějakou dobu v kuloárech mluví) spojena žádná politická iniciativa, žádná legislativa, žádný výrok, nic, co by stálo za zapamatování. Jakási reinkarnace soudce Bureše z minulých voleb, ovšem s lepším stranickým zakotvením.
Třeba právě tato uklidňující nijakost může být jeho forte v souboji s emoce budícím protikandidátem typu Paroubka. Kacířskou pochybnost, zda nám tu funkci nebyl čert dlužen, ovšem nevyvrací.
