PRAHA Rozhovory Karla Čapka s Tomášem Garriguem Masarykem, které vycházely před válkou na prvních stránkách Lidových novin, jsou dobře známé. Málo se ovšem ví, že LN opakovaně poskytly prezidentovi prostor, aby anonymně komentoval politické dění v Československu.
K ukázkové spolupráci došlo na přelomu let 1928 a 1929, kdy Masaryk pod šifrou R. uveřejnil na stránkách LN devítidílný seriál politických textů s názvem „Volby a po volbách“. Masaryk o prostor na stránkách LN sám požádal majitele listu Jaroslava Stránského. „Dr. Stránský radostně přijal,“ glosují situaci autoři sborníku Cesta demokracie.
Masaryk poskytnutý prostor využil dokonale. Vysvětlil své cíle, pochválil spřízněné politiky a zkritizoval protivníky. Tvrdě psal hlavně o předsedovi Národní demokracie Karlu Kramářovi, který vedl s Masarykem dlouhodobý spor. „Slušný člověk musí se tu tázat, jak přichází prezident ke všem těmto nejapným a bezpodstatným výhrůžkám,“ napsal prezident například na Kramářovu adresu.
V posledním článku série Masaryk, stále pod šifrou -R., naznačil, jak si představuje další vývoj politiky. Za nejlepší řešení považoval, aby do vlády Panské koalice vstoupila, a to bez předčasných parlamentních voleb, jím preferovaná levice - národní socialisté a sociální demokraté.
Poláček propásl Masarykův pohřeb a dostal výpověď
Nepodepsaných článků napsal Masaryk celou řadu, umožňovalo mu to udržet si odstup a nezaplétat se do politických šarvátek. Nejvíce takových textů napsal zřejmě do legionářského Národního osvobození.
Čtenáři ani politici o prezidentských „anonymech“ nic netušili až do roku 1937, tedy do smrti Masaryka. Vše odhalil historik Jaroslav Werstadt, který si za to vysloužil tvrdou kritiku Masarykova syna Jana.
Lidovky prezidentovi přízeň vracely. Svědčí o tom mimo jiné i historka ze vzpomínek předválečného redaktora LN Bedřicha Golombka.
Po Masarykově smrti se deník rozhodl velkolepě zpravodajsky pokrýt prezidentský pohřeb. Jednotliví redaktoři proto dostali na starost „své“ úseky smutečního průvodu. Mezi nimi i Karel Poláček, který tehdy psal převážně soudničky.
Poláček ovšem pohřeb nestihl a jinak dobrotivý šéfredaktor Eduard Bass ho za to okamžitě propustil. Platnost výpovědi byla sice jen dočasná, protože šéfredaktor se nechal přemluvit, ale propást pohřeb prezidenta se jen tak neodpoštělo ani prominentním redaktorům.
