Zásluhou prezidenta republiky jsme se mohli dočíst, že jeden z tuzemských politických turistů jako správný konzervativec „raději Konfucia než Rousseaua“. A ještě také „raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku“, „raději Nixona než Bushe“, „raději Prodanou nevěstu než Odcházení“ (být Smetanovým současníkem, napsal by nejspíš „raději Českou mariánskou muziku než Prodanou nevěstu“).
Pokud prezidenta republiky takto jednoduše utvořené dvojičky „mimořádně zaujaly“, či pokud je dokonce považuje za „ostře a odvážně“ vyřčené názory, nemá smysl mu to rozmlouvat; je to věc vkusu a – jak známo – vkus je mimo diskusi. Jak sám přiznává, jeho zaujetí je ovlivněno i tím, že jsou mu tyto názory v mnohém blízké. „I já vidím hrozbu v tom, co do lidské společnosti zasel J. J. Rousseau,“ říká kupříkladu.
Jenže právě tento ostražitý postoj vůči Rousseauovi je poněkud překvapivý, neboť český prezident působí spíše jako jeden z posledních Rousseauových vyznavačů.
Ne snad, že by i Václav Klaus považoval stát za podvodný podnik, k jehož založení přemluvili majetní nemajetné – to jistě nikoli. Rousseau se však proslavil nejen jako zastánce „původní rovnosti“, ale také jako nejdůslednější reprezentant teorie suverenity, který v jejím jménu odmítal i Montesquieuovu ideu dělby moci; podle Rousseaua musí být moc suverénní, tj. nedělitelná. Suverenita panovníka má být pouze nahrazena „suverenitou lidu“. Tyto představy pak velice neblaze ovlivnily francouzské revolucionáře, a jak poznamenal István Bibó: „Z tohoto důvodu byl za Francouzské revoluce požadavek dělby moci nejen navržen, ale na základě suverenity lidu také zcela zavržen; a na tom byla postavena všemocnost konventu.“ Podle náklonnosti poznáte je Zasazuje-li se tedy český prezident za jakousi suverenitu parlamentu, jemuž mají být ostatní moci podřízeny, ocitá se – možná nevědomky – právě na této rousseauovské pozici. Výraz „soudcokracie“, s jehož pomocí se snaží varovat před omezováním suverenity našich zákonodárců, hovoří sám za sebe. Jakobínský teror byl ostatně vysokou cenou za poučení, že vláda zákona se nemůže obejít bez řádné dělby moci.
Není to však pouze „suverenita lidu“, vyjádřená „suverenitou parlamentu“, co může vážně ohrozit vládu zákona. Je to sama představa nějaké „suverenity“ vůbec. Kdyby kterákoli instituce mohla být suverénní, tedy nepodřízená jiné, na sobě nezávislé moci, byl by nástup vlády násilí jen otázkou času. Slovy Hannah Arendtové: „Chtějí-li lidé být svobodní, pak je to právě suverenita, které se musejí zříci.“
J. J. Rousseau skutečně zasel do lidské společnosti mnoho nebezpečného. A jeho pokračovatele poznáme mimo jiné i podle náklonnosti ke straně, která se k teorii suverenity hlásí už svým názvem.
O autorovi| Martin Vrba, knihovník, člen ODS
