„Jdete-li do politiky s ambicemi spoluvytvářet zákony a ovlivňovat směr, jímž se bude země ubírat, na jakém postu máte šanci toho dosáhnout nejjednodušším možným způsobem? Odpověď je jasná: jako šéf prezidentovy kanceláře,“ řekl před časem sám Emanuel, když vysvětloval, proč kývl na Obamovu nabídku.
Úřad šéfa prezidentovy kanceláře má barvitou historii. Za relativně nudným pojmem se ukrývá post, který se v rukou mimořádně schopných nebo ambiciózních lidí mění v jeden z nejvlivnějších. Zavedl jej až v 50. letech prezident Dwight Eisenhower, i když jej tak ještě oficiálně nenazval. Angažoval do něj tehdy Shermana Adamse, který nahromadil enormní vliv a moc, ale i nepřátele. Následující prezidenti (John F. Kennedy a Lyndon Johnson) se obešli bez šéfa kanceláře, úřad oprášil až Richard Nixon a jmenoval do něj H. R. Haldemana, který později sehrál klíčovou roli ve skandálu Watergate. Snad i proto se Nixonovi nástupci (Gerald Ford a Jimmy Carter) pokoušeli raději obejít bez šéfa kanceláře, ale v Bílém domě prý postupně zavládl takový chaos, že si jej oba dřív nebo později našli.
Musí být tvrdý, ale bez ambic Co je vlastně náplní práce člověka, kterému se v Bílém domě říká „chief of staff“? Je lidově řečeno vrátným, člověkem, který ví, koho v jakou chvíli k prezidentovi pustit a koho ne. Je prostředníkem mezi prezidentem a kongresmany, ale i mezi prezidentem a lobbisty. Povahové vlastnosti výstižně shrnul politolog James Pfiffner: „Musí být tvrdý a neústupný, ale ne nadutý a urážlivý.“ Emanuel má bohaté zkušenosti. V Bílém domě pracoval už za Billa Clintona, pak se z něj stal kongresman. Je zkrátka jedním z mála, kdo se vyzná v Kongresu i v Bílém domě.
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
