Rozhodnutí ředitelství silnic vykácet stromy podél cest není jen obyčejná hloupost či svévole jednoho ze řetězu utrženého orgánu veřejné správy (co takhle zbourat domy blízko vozovek). Stejně tak by se mohlo jednat o poslední dějství kolektivizace českého venkova, kdy komunisté systematicky rozorávali meze, bourali boží muka a káceli staré aleje, které bolševiky usvědčovaly z toho, že krajina není (ještě) jejich. Co v padesátých a následujících letech nestihli zničit bolševici, dnes, zdá se, chtějí dorazit jejich nástupci. A toto fyzické vyřezávání dějinné paměti – a kácení letitých alejí, které vytyčují cestu krajinou, tím bezesporu je – se opět děje pro dobro lidí. To je opravdu perverzní.
Jedna z nejnesnesitelnějších věcí na komunistickém systému byla skutečnost, že se o vás režim staral – od rána do večera vás před něčím chránil, protože jeho největší starostí bylo, aby se z nesvéprávných chovanců náhodou nestali samostatní lidé.
Pokračování na straně 10
Při racionalizaci velkochovu...
Dokončení ze strany 1
Člověk měl za to, že 17. listopadem 1989 této každodenní starostlivosti systému o vaše vezdejší bytí jednou provždy odzvonilo, a už se nás zase někdo snaží chránit, odstraňovat z okolí nebezpečné předměty jako malým batolatům. Za minulého režimu to mělo jistou logiku, která pramení v xenofobii každého totalitního režimu, ale snažit se chránit agresivní řidiče před stromy, které se nehýbají, samy nikoho – na rozdíl od agresivních řidičů – neohrožují, to je druh myšlení vykloubeného ze všech možných vazeb, něco na způsob Rudých Khmérů. Jako z nějakého science fiction o nemilosrdné republice bez legrace, kde pětiletí vládnou pětiletým a tváří se smrtelně vážně.
Před časem jsem se při cestě přes Francii chtěl osvěžit koupelí v jezeře uprostřed lesů, když se náhle na břehu zjevil jakýsi Rudý Khmér, vyzbrojený stejnokrojem a píšťalkou, a musel jsem jít plavat za bóje u břehu. Ex post jsem pak zjistil, že ve Francii vyšlo nařízení, že se lidé mohou koupat jen tam, kde je plavčík a plocha pro koupel je vymezena bójemi, aby se snad náhodou někdo neutopil. Do vody už tak nevstupujete sám, na vlastní riziko, ale vstupuje tam s vámi i stát, a člověk si tak konečně může oddechnout. Jak je to třeba v posteli nebo na záchodě?
Posedlost opatřeními, předpisy, nařízeními, zákazy, které nemají sebemenší společenskou závažnost, ale jsou protlačovány určitými zájmovými skupinami (nikým nevolenými silničáři, policajty, inženýry, sexuology, hygieniky, psychology…), zaneřáďuje veřejný prostor takovým tempem a způsobem, že za chvíli už bude člověk snažící se chovat přirozeně autonomně případ pro psychiatra nebo taky prokurátora. V Sovětském svazu s tím měli ohromné zkušenosti.
A zdá se, že liberální společnost nemá vůbec žádné mechanismy, jak by se dokázala tomuto trendu bránit. Aby se udržel v chodu obrovský byrokratický aparát, spotřeba, a tím i výroba, politika, obor, specializace, vymýšlí se stále nové problémy jenom proto, aby se mohly řešit. Je to asi, jako když hasič zakládá požáry a pak je taky první hasí.
Nestarej se, systém vše zařídí Všeobecný trend infantilizace, který je možno pozorovat v západní společnosti, s šířením principů masové demokracie do všech možných i nemožných oblastí lidské existence, včetně těch nejintimnějších, je výše uvedeného součástí. Tedy především za žádných okolností nenést za nic odpovědnost. Pěkně je to vyjádřeno v reklamním sloganu: Nevaž se, odvaž se. V případě silnic: Nehleď na to, co je okolo, jeď naplno, užívej si, a pokud tam je nějaký strom, my jej pro tebe, občane, porazíme. To je vlastně v kostce volební program většiny politických stran, nalevo i napravo. A současný ekonomický karambol? To je přece produkt výše uvedeného myšlení. Hlavně se o nic nestarej – systém to zařídí.
K tomu, aby mohl systém bez zádrhelů bujet, nepotřebuje mentálně dospělé a odpovědné lidi. Hlavní iniciační nástroj systému, reklama, se na spotřebitele obrací jako na ony pětileté děti. Všechno je nezávazná hra. Hlavně nepřemýšlet a nevyvozovat pak z nějakých snad nesrovnalostí špatné závěry, natož si dělat starosti, protože to systému neprospívá.
Cílem je dosáhnout blaženého stavu velkochovu králíků, kde v čisté tovární hale plné kotců pouští reprodukovanou melodickou hudbu, aby se hlodavci nevylekali, když náhodou prásknou dveře. Hlavní je, aby vládla pohoda a pocit bezpečí a králíci se nemuseli o nic starat, včetně rozmnožování – i to za ně systém, i. e. Velký inseminátor zařídí. Aby králíci byli v pohodě, a rychle tak přibývali na váze, je třeba eliminovat z jejich továrního životaběhu všechny rušivé elementy. Dříve, nežli pustíme králíka za volant, je třeba vykácet všechny stromy podél silnic, aby se jízdou rozradostněný králík nezabil dřív, než ho systém zužitkuje. To je racionalizace velkochovu. Takže s brusinkami na smetaně? Dobrou chuť.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Petr Placák, historik
