VPraze na nás byli všichni hodní, doktoři, všichni,“ říká mi pan Robinson Dimofte, otec mrtvého chlapce, když mu děkuju za to, že mě berou na pohřbu jako váženého hosta. Napřahuju pravici, ale on zavrtí hlavou. „To je naše tradice, teď si ruce nepodáváme.“
Ve vsi na kraji městečka Călimăneşti, uprostřed Rumunska, se tísní dav Romů, tedy spíš Cikánů, Ziganeşti, jak se jim tu říká. V obyčejných omšelých domcích, podobných těm, jež obývají „bílí“ Rumuni, se tři dny truchlí. Hraje smutná muzika, zpěvák a pár nástrojů, nabízejí mi pivo. A hned, jestli se chci podívat na mrtvého. V malé místnosti leží zdobená rakev, ještě s visačkou od české pohřební služby, a v ní Ion, oblečen do nejlepšího bílého obleku, jaký sehnali. Bílé polobotky, ovázané červenou mašlí. Další zvyk. Bratr nad rakví pláče s hlavou v dlaních a sestra odhání umělou kyticí mouchy. Mucholapky visící od stropu budou za tři dny plné. Ale teď ještě Ion vypadá, jako by jen spal.
Venku se sedí okolo improvizovaných stolů, na bednách od piva, na čemkoliv, a muži grilují maso, je čas k hostině. Po jídle tklivou melodii doprovází táhlý zpěv cikánského zpěváka o tom, proč si Bůh vzal Iona k sobě. „Rumuni myslí, že jsme blázni. Proč muziku k pláči? Ale my nezpíváme, jen posloucháme. To naše tradice,“ říká mi starší Rom. Je čas na kořalku. Před přípitkem se odleje trochu na zem a řekne se „Bože, odpusť nám“.
O otci mrtvého Iona, o němž česká média nejprve psala, že je jakýmsi králem místních Romů, mi jeden z jeho bratrů říká: „On profesor, profesor Cikánů.“ Z rozhovoru lámanou rumunštinou a ruštinou se dozvím, že má osm bratrů, čtyři z nich jsou automechanici, pracovali všude po světě. „Já v Německu, v autošrotu.“ A Robinson? „On učí Cikány. On byl doktor, ze školy. Když mu umřel první syn, řekl: Nechci dělat doktora, když mi umírají děti.“ Robinson Dimofte má funkci krisnitoriho, jednoho z pěti soudců tradičního romského soudu, jenž v okrese Vâlcea řeší spory mezi rodáky. Mezi Kalderaši má krisnitori stále svou vážnost, v jiných komunitách už se pomalu vytrácí. Tedy žádný král ani baron. Spíš romský předák. Už se mu jeden syn utopil, v osmi letech v řece Olt. „Je to snad prokletí,“ říká na to Robinson. Čím chtěl mrtvý, Ion, být? „Nevíme, byl ještě mladý, neptali jsme se.“ Taky by dělal automechanika? „To ne, on byl moc chytrý, měl chytrou hlavu,“ pokračuje další z jeho bratrů.
Takto to pokračuje další dva dny. Na noc si někteří ustelou v autech, matky s malými dětmi spí stísněné v domku mezi věnci, pod křížem připraveným na hrob.
Velké finále
V sobotu se sjíždějí všichni příbuzní. Většina v deset a více let starých autech německé výroby, zahlédnu anglickou, německou, francouzskou i lotyšskou espézetku. „Jejich rodina není moc bohatá, ale taková je naše tradice, sjet se a pomoci. Cikánská tradice,“ říká mi jeden z příbuzných. Večer najednou zazní muzika z místnosti s rakví. Všichni vbíhají dovnitř, tam už se tísní několik desítek lidí. Nedá se dýchat. Ochotně mě pouštějí až k rakvi. Zpěvák s mikrofonem zpívá, rodiče pláčí. Hádku o to, aby se vystřídali u rakve, přeruší Robinson Dimofte, když se skloní nad rakví. S roztaženýma rukama dlouho potichu mluví. Loučí se? S nejbližšími propukají v pláč a jeden z Romů všechny ostatní vyhání ven. Hajde! Pryč!
Neděle, den samotného pohřbu, začíná stejně klidně jako ostatní. Jen aut a lidí přibylo. Čeká se na kněze, muži připravují maso k snídani, ženy zase postní oběd, který snědí až po pohřbu. Začíná totiž půst před svátkem svaté Marie, kterou většina Romů pilně uctívá. Když přijdou kněží, všichni se opět nahrnou k rakvi. Pláčou, vtom se matka hroutí v hlasitém řevu do náručí okolostojících. Vynášejí rakev, za ní ostatní podpírají plačící příbuzné. Rakev nakládají na valník, někdo na ně křičí, ať diváci udělají místo, aby příbuzní viděli na portrét chlapce na vrchu valníku. Strýc mrtvého Iona rozhazuje do davu za valníkem drobné mince. Rumuni po cestě vše pozorují, ale v samotném průvodu je jich minimum, rozloučit k rakvi se přišlo jen pár „bílých“ sousedů. Jen v kostele zůstávají staré ženy po liturgii i na pohřební obřad. Uvnitř kostela kněz obchází rakev s kadidlem, kupodivu vše probíhá klidně, chvílemi jen někdo potichu pláče.
Pak se průvod vydá na hřbitov k hrobu. Emoce už všichni vyčerpali při loučení v domku, tady vše probíhá rychle. Po žehnání kněz polévá mrtvého červeným vínem a rakev se poprvé po třech dnech zavírá a spouští do vykachlíkovaného hrobu. Za rakví tam putuje šampaňské a Ionův portrét, který se jim nejprve nedaří pověsit na zeď, tak končí na černém suknu na víku rakve. Hrob se zavírá betonovou deskou, úprava přijde na řadu později. Jednoduchý dřevěný kříž vypadá vedle některých tesaných náhrobků zatím chudě. Ale pohřeb vypravili se vší parádou, jak se sluší.
