Brněnská vypravěčka Kateřina Tučková se ponořila do temných dějin a překvapila rozsáhlým románem Vyhnání Gerty Schnirch.
Ve stejné době, kdy prezident Klaus horlivě bojuje za Benešovy dekrety a blokuje kvůli nim evropský dokument zvaný Lisabonská smlouva, vydává mladá spisovatelka Kateřina Tučková (29) čtyřsetstránkový román Vyhnání Gerty Schnirch. I v něm se často objevuje Benešovo jméno, například hned na straně 76 ve spojení se slovy „ten tupec“.
Knih, které kriticky reflektují „vylikvidování německé otázky“ (Benešův termín), se objevila v posledních dvaceti letech celá řada. Na Vyhnání Gerty Schnirch je však pozoruhodná autorčina nezatíženost národními nebo intelektuálními resentimenty a chuť vyprávět smutný a tragický, přičemž velmi osobní příběh jedné z žen - obětí českého národního běsnění.
Hlavní je přežít Příběh Gerty Schnirch začíná již za války; krátce po příchodu nacistů do Brna umírá Gertina česká maminka a německý otec s bratrem se proměňují v nacistické karikatury - fanatismus se u nich mísí se strachem a u otce ještě s alkoholismem a sexuální zvrhlostí. Gertě jde během války o jediné: nějak to všechno přežít. Hned po tomto entrée, kdy se autorka snaží možná poněkud zdlouhavě předestřít hrdinčinu situaci a motivy dalšího počínání, přichází asi nejzdařilejší část knihy. Románová Gerta Schnirch se stává 30. května 1945 jednou z dvaceti tisíc osob německého jazyka, převážně žen, dětí a starých lidí, které se musejí shromáždit na brněnském Mendlově náměstí. Ani smíšený národnostní původ ji nezachrání. „Benešovci“ ji ženou s půlroční dcerou v kočárku směrem k rakouským hranicím a „stalinovci“, tedy vojáci Rudé armády, ji během cesty, stejně jako všechny ostatní mladé Němky, znásilní. Tomu nejhoršímu (při tomto pochodu smrti bylo zavražděno nebo zemřelo na úplavici a tyfus podle odhadů asi tisíc sedm set lidí) uniká Gerta díky tomu, že se přihlásí na práci na statku v nedaleké obci Perná.
Každodennost pohraniční moravské vesnice, situaci německých vyhnanců i příchod Čechů z vnitrozemí líčí autorka s velkým smyslem pro detail a velmi živě. Na scénu vstupuje celá řada různě odstínovaných postav - tetka Zipfelka, její sobecká snacha Ida, spravedlivý sedlák Hubert Šenk, gruzínský rudoarmějec Dr. Karachielašvili, vyhnané Němky sdílející s Gertou jedinou postel a rodina českých padouchů Jechových.
Lehkost a odvaha, s jakou autorka o krutosti a nespravedlnosti světa za hitlerovců, benešovců a nakonec stalinovců píše, jen podtrhuje ponurou atmosféru románu. Mnohem víc než o velké dějiny jde ovšem Kateřině Tučkové o osobní příběh. Gerta nesnáší otcovy nacistické projevy podobně jako hrdinská gesta svého milého Karla, který se přidává k odboji. Vpřed ji žene starost o dceru a umanutost přežít i v těch nejhorších podmínkách. Nakonec i v úvodu zmiňovaný Edvard Beneš není optikou protagonistky nějakým velkým záporným hrdinou, ale jen panákem, který přijíždí do Brna zfanatizovat obyčejné lidi. A jiní obyčejní lidé to pak podle slov jedné z postav románu nejvíc odnesou, „jak za hitlerovců, tak za stalinovců“.
Poslední rány V druhé části knihy se Gerta Schnirch, teď už Schnirchová, vrací do Brna. Prožívá nejprve dvě relativně šťastná léta se svým milým Karlem Němcem, přesvědčeným, ale přece jen ne úplně zblblým komunistou. Když však Karla smetou politické procesy začátku padesátých let, Gerta na lepší život prakticky rezignuje a propadá letargii.
Stejně jako stagnuje románová hrdinka, upadá ovšem v závěru knihy i dynamika příběhu a vyprávění se točí až příliš často kolem popisu momentálního rozpoložení protagonistky nebo zkratkovitého líčení historických událostí (srpen 1968).
Poslední ránu vyhnané Gertě Schnirch ovšem překvapivě nezasazují komunisté, ale sama autorka, když dotahuje děj až do roku 1990. Tehdy za stařenkou Gertou přichází její vnučka Blanička s dopisem, který chce zaslat novým politikům a vyzvat je, aby se vyhnaným Němcům omluvili.
Až na tento trochu banální a patetický závěr, který ruší temnou a neutěšenou atmosféru příběhu, je Vyhnání Gerty Schnirch zdařilou knihou. Kateřina Tučková se v čtyřsetstránkovém románu, prý založeném na mnoha svědectvích přežilých brněnských Němců i na studiu archivů, projevuje jako sebevědomá prozaička, které to občas trochu uklouzne, ale zároveň přesně ví, co, jak a komu chce vyprávět.
Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch
Host 2009, 416 stran
