Autoři si vybrali muže, který ač nepatřil k zakladatelské generaci KSČ, stal se jedním ze symbolů padesátých let. Kniha má podtitul Šedá eminence rudého režimu, v úvodu se ale dočteme, že Čepička byl „vším jiným, jen ne šedou eminencí rudého režimu“. Vysvětlení je trochu groteskní: podtitul prý vznikl v době, kdy autoři neměli o osobě svého zájmu detailní informace, a později ho prý nešlo změnit, protože nakladatelství ho zaneslo do svého edičního plánu.
Na knize se dá ocenit šíře pramenné základny: autoři našli množství neznámých dokumentů zejména z období před rokem 1945, které pomáhají Čepičkovu osobnost lépe osvětlit. Navíc se nespokojili s dokumenty, ale vyzpovídali také příbuzné a přátele. Chvály méně hodný je způsob zpracování: autoři na jednom místě vytýkají Zoře Dvořákové, že neuvádí, kde přišla k důležité informaci, sami však zdroje až na výjimky neuvádějí také, takže jejich citace není možné dohledat a ověřit.
Přes minuciózní práci s prameny zůstává řada klíčových aspektů neobjasněna. Autorům se nepodařilo zjistit, jakou formou a zda vůbec se Čepička zúčastnil odboje. Rozporná svědectví máme také o jeho pobytu v německém koncentračním táboře. Také pro Čepičkovu další kariéru mimořádně důležité jmenování ministrem vnitřního obchodu v prosinci 1947 má nejasné pozadí: podle rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ měl být do této funkce jmenován nikoli Čepička, ale František Krajčír.
Autoři líčí Čepičku jako komunistického fanatika, jehož opatření byla často nepřijatelná i pro jeho soudruhy (například jako šéf národního výboru v Kroměříži vydal těsně po osvobození výnos o zrušení sňatků), který se bezohledně mstil všem svým odpůrcům, miloval moc a všechny její vnější atributy. Jako ministr spravedlnosti a člen nejužšího stranického vedení byl osobně zodpovědný za masovou politickou perzekuci v prvních letech komunistické vlády. Příznačný výrok pronesl tento za první republiky vystudovaný právník ještě před vstupem do celostátní politiky: „Půjdu přes zákon vždycky, kdykoli toho budou vyžadovat politické zájmy.“
Na druhou stranu autoři Čepičkovi přiznávají i určité lidské kvality. Například jeho sňatek s dcerou Klementa Gottwalda Martou zřejmě nebyl motivován politickou vypočítavostí, o čemž svědčí také to, že přežil i Čepičkův politický pád v roce 1956.
Alexej Čepička se dožil sametové revoluce a zemřel v září 1990, jeho žena jej dokonce o osm let přežila. Je opravdu škoda, že autoři posledním více než třem desetiletím jeho života, kdy žil (od roku 1964) se směšnou penzí a pod dohledem StB, věnují ve své knize všehovšudy pár řádek.
***
VYŠLO ČESKY
Alexej Čepička
Jiří Pernes, Jaroslav Pospíšil, Antonín Lukáš Vydalo nakladatelství Brána, Praha 2008. 312 stran.
