Jedním z definičních znaků papalášství je okatost. To ví každý, kdo si pamatuje víc než dvacet let. Tak nějak všichni tušili, že se krade a uplácí. Ale papaláši, lidé žijící v pocitu absolutní neprůstřelnosti, to dělali okatě. Své si nakradli zelináři a řezníci, ale mnozí z nich si dávali pozor, aby do krámů jezdili ve starém embéčku. Ne tak papaláš. Papaláš si budoval honosnou vilu všem na očích.
Současný příběh Karlova mostu je příběhem papalášství. Pražané tak nějak tuší, že magistrát i jeho památkáři kryjí lecjaká „šméčka“. Ale že zmizí na tři sta kamenů při rekonstrukci Karlova mostu, to překvapí i otrlé. Pak už se spustí stavidla lidové tvořivosti a začne se říkat, že něco z těch kamenů má na zahradě ten či onen podnikatel.
Je to pravda? Doslova asi ne a důkazy pro to nejsou, ale odpovídá to papalášským příběhům, na které lidi slyší. A jim odpovídá i hodně špiček spjatých s magistrátem. Až bude ODS přemítat, proč i v Praze prohrála volby, může se zaposlouchat do papalášských příběhů, které si lidé vyprávějí po hospodách.
Čtěte „Karlův most...“ na stranách 1 a 4
