Supraphonský archiv není nadarmo kulturní památkou: v jeho útrobách jsou poklady vydávající svědectví o dvacátém století. Firma si jeho hodnotu uvědomuje a kromě záchrany unikátů pomocí digitalizace přemýšlí, jak jej využít v době moderních technologií.
PRAHA Čtyři tisíce hodin klasické hudby, tři tisíce hodin popu a půl druhého tisíce hodin mluveného slova. To vše uložené na médiích od křehkých desek „osmasedmdesátek“ po harddisky. Zvukové svědectví minulých dob obsahuje nejrůznější položky: Talichovy nahrávky s Českou filharmonií, projevy papalášů z 50. let, dechovku, jazz i písně Karla Gotta.
„Nejstarší snímky jsou z dvacátých let minulého století, natočila je Ema Destinnová,“ říká vedoucí supraphonského archivu Helena Bartíková. Ve vlastnictví dnešního Supraphonu jsou tedy nejen nahrávky vzniklé po zestátnění gramofonového průmyslu v roce 1945, ale i dědictví prvorepublikových značek Ultraphon a Esta.
„Digitalizace probíhá v několika studiích vybraných pomocí tendru - málokdo dnes dovede přepsat některá média do digitálního formátu,“ upozorňuje Helena Bartíková. „Technici dělají mravenčí práci, stačí sebemenší škrábnutí nebo odlomení či prach, a musí použít tři originály.“ Digitalizace všech položek, kterých je hodně přes sto tisíc, je zhruba v polovině - zaplatila se z pětiletého grantu ministerstva. „Stihli jsme zatím základní věci, jako jsou záznamy České filharmonie nebo Rafaela Kubelíka, byla to jen vážná hudba,“ říká vedoucí archivu s tím, že budou usilovat také o grant na mluvené slovo kvůli unikátním nahrávkám poezie.
Při pořádání archivu se občas objeví nečekané nálezy. „V Supraphonu zřejmě pracovali statečnější lidé než v rozhlase nebo v televizi, protože tam se mazalo. Tady se tyto věci schovávaly tak, že se na pás napsalo něco jiného, než tam bylo natočeno,“ říká Bartíková a Vladan Drvota z oddělení propagace uvádí příklad: „Když jsme vydávali Švejka ve Werichově přednesu, objevily se pásy, na nichž jsou jeho komentáře k nahrávání, práci režiséra a podobně.“ Nové a staré: půl napůl Fyzicky je archiv Supraphonu uložen na dvou různých místech, jak přikazuje zákon. O tom, že mu firma věnuje velkou péči, svědčí počet jeho pracovníků: pět z celkem pětadvaceti zaměstnanců.
„Naše bohatství je právě ve vlastnictví nahrávek. S příchodem nových médií se dá archiv využívat stále dokola,“ říká Vladan Drvota. V současném vydavatelském plánu firmy proto tvoří reedice archivních nahrávek podstatnou část. O tom, co se znovu vydá, rozhoduje příslušná redakce a její externí spolupracovníci. „V polovině roku shromáždíme podněty s ohledem na jubilea a další okolnosti. Obchodní oddělení posoudí, co je reálné a co prioritní - výsledek vzniká po diskusi,“ popisuje Drvota. Protože klasická hudba se doma prodává velmi málo, vytváří se dramaturgie hlavně podle poptávky ze zahraničí.
„Letos je poměr nových nahrávek vůči reedicím padesát na padesát,“ říká Vladan Drvota. „Jednak se snažíme podporovat nové umělce, jako jsou Tomáš Jamník a Ivo Kahánek, a také s blížícím se jubileem Bohuslava Martinů chceme jako české vydavatelství doplnit jeho katalog. Předpokládáme, že s tím na zahraničním trhu uspějeme.“
V nedávné minulosti slavil úspěch mnohadílný projekt Ančerl Gold s nahrávkami legendárního dirigenta. „V zahraničí získalo několik desek z tohoto archivního projektu ocenění a příznivé recenze. A právě Ančerl Gold vznikl jako reakce na poptávku ze zahraničí,“ potvrzuje Drvota.
Někdy je nemožné archivní titul znova vydat, protože autoři původních textů nebo vydavatelé nedají svolení - to se týká především populární hudby. „V takovém případě se pokoušíme znovu jednat. Podařilo se nám některé zákazy zrušit, například u písně Když jsem já byl tenkrát kluk v podání Karla Gotta. On sám si jí velmi cení a v mapování jeho diskografie by chyběla,“ uvádí Helena Bartíková.
Vstříc 21. století S rozvíjejícím se internetovým stahováním hudby přichází i archiv Supraphonu s inovacemi. „Spojili jsme se se servery I-legalne.cz a v Americe s Emusic.com, rozvíjíme downloading, který bude hrát čím dál větší roli,“ říká Helena Bartíková. Podle ní tak dokáže firma rychle vyhovět požadavkům zákazníka. „Trh se proměňuje a my na to reagujeme díky tomu, že máme na co navázat,“ zamýšlí se Vladan Drvota. „Supraphon po revoluci nepřišel o své obchodní partnery v zahraničí. Přežil to nelehké období, kdy nastoupily mezinárodní koncerny. Máme třicet partnerů v mnoha státech od Ameriky, Anglie po Německo, Francii, Švédsko či Norsko.“
Archiv Supraphonu bude snad v budoucnu díky stahování zpřístupněn veřejnosti kompletní. „Ukazuje se, že kamenné obchody jsou na ústupu, hudba se objednává po internetu už i na nosičích,“ hodnotí soudobé trendy Drvota. Je pro Supraphon levnější nabídnout stažení hudby než ji vydat na CD? „Vypadá to tak, ale vybudovat systém pro digitalizaci je finančně náročné,“ odpovídá Helena Bartíková. „Investovali jsme hodně peněz zejména do takzvaných převodových můstků k portálu v určité zemi, protože každý z partnerů má jiné požadavky na to, v jaké podobě data od nás chce.“ Zlatá léta monopolu „Archiv má smysl a hodnotu jako celek - je obrazem naší kultury, hudebního života republiky,“ zdůrazňuje Helena Bartíková. „Nejcennější fond je z 50. a 60. let, hodně se ale nahrávalo i v dalších dekádách. Nelze to však s naší dobou srovnávat - tehdy měl Supraphon monopol, vlastnil několik studií, nahrávalo se v Domovině, Mozarteu, Hrnčířích... Byli tu osvícení lidé, kteří točili, a ty nahrávky jsou stále dobré. Dnes by sotva šlo realizovat například komplet symfonií Gustava Mahlera s Václavem Neumannem, které máme v archivu.“ Její slova potvrzují rozprodané reedice, které u nás i ve východním bloku udávaly trend po několik desetiletí.
V Supraphonu zřejmě pracovali statečnější lidé než v rozhlase nebo v televizi, protože tam se mazalo. Tady se na pás napsalo něco jiného.
