ČESKÉ BUDĚJOVICE Kdyby se bývalý československý prezident Gustáv Husák dožil vstupu Česka do schengenského prostoru, velkou radost by z otevření hranic asi neměl. Hlava komunistického Československa z let 1975 až 1989 si totiž pohyb na hranicích představovala úplně jinak než dnešní Evropská unie. „Státní hranice mezi Bratislavou a Vídní není žádné korzo, kam mohu jít s Ančou na procházku,“ prohlásil Husák už v září roku 1969. Mimo jiné tak zdůvodnil, proč se po krátkém uvolnění hraničního režimu v době pražského jara hranice mezi Československem a kapitalistickými státy západním Německem a Rakouskem znovu neprodyšně uzavřou.
Takzvaná železná opona, kterou komunisté začali budovat už v roce 1949, se stala jedním z hlavních symbolů totalitního režimu a její odstranění před osmnácti lety zase pro mnoho Čechů symbolem znovu nabyté svobody. Plot z ostnatých drátů a další zábrany, střežené stovkami pohraničníků se psy a samopaly, měly oficiálně sloužit k ochraně před pronikáním západních agentů na české území, neoficiálně však především k tomu, aby Češi a obyvatelé dalších komunistických států nemohli emigrovat na Západ. „Při pokusu o přechod hranice, obehnané ostnatým drátem, zemřelo mezi lety 1948 až 1989 celkem 282 lidí, z toho 145 osob bylo zastřeleno pohraničníky,“ říká mluvčí Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb. Zároveň zahynulo 500 pohraničníků, z nich jedenáct zastřelili takzvaní narušitelé hranic, další spáchali sebevraždu či podlehli nejrůznějším ú r a z ů m při výcviku nebo na stráži.
V době, kdy Česko jako člen EU vstupuje do schengenského prostoru, přitom v Česku paradoxně chybí jakýkoliv důstojný památník či muzeum, který by dřívější oběti na hranicích připomínal mladším generacím. Megalomanský projekt „Muzea železné opony“ na šumavské Kvildě, který podpořil mimo jiné i bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan, předseda českého Senátu Přemysl Sobotka a řada dalších českých politiků, s ostudou zkrachoval.
Jedinou skutečnou připomínkou ostnatých drátů na hranicích tak zůstává Soukromý pohraniční skanzen v jihočeských Borovanech, vybudovaný Radomilem Markem za podpory bývalých pohraničníků. Těm návštěvníkům, kteří očekávají, že expozice bude zahrnovat i odsouzení zrůdnosti komunismu, však může prohlídka skanzenu připravit zklamání. Skanzen sice naprosto dokonale ukazuje tehdejší zabezpečení hranice, v doprovodné publikaci s povídkami o pohraničnících se ale hosté například dozvědí, že mnozí tehdejší narušitelé jen toužili po bezpracném životě, nikoliv po svobodě.
Zatímco stát zatím nedokázal vybudovat ani základy muzea železné opony, vedle borovanského skanzenu chystají svůj památník i přímo bývalí pohraničníci. „Bude na něm napsáno: všem padlým ochráncům hranic a měl by stát už v příštím roce,“ říká předseda jihočeské rady Klubu českého pohraničí a bývalý pohraničník František Polák. I když údajně nemá vůbec nic proti dnešnímu otevření hranice, pohraničníci dělali jen to, co jim nařizovaly tehdejší zákony a vojenská přísaha. „Dnes vzniká zase železná opona třeba mezi Slovenskem a Ukrajinou nebo mezi USA a Mexikem,“ tvrdí Polák.
„Státní hranice mezi Bratislavou a Vídní není žádné korzo, kam mohu jít s Ančou na procházku,“ prohlásil Husák už v září roku 1969
Pohraniční stráž byla ozbrojená složka Ministerstva vnitra komunistické ČSSR, která měla na starost ostrahu a kontroluJejí činnost nepostihovala hospodářskou přeshraniční kriminalitu (to měla na starost celní stráž), ale sledovala a usměrňovala zejména pohyb osob okolo státní hranice. Nejostřeji svou činnost vyvíjela na úseku hranice se západním Německem a Rakouskem, kde byla vystavěna tzv. železná opona. Před ní směrem do vnitrozemí se nacházelo tzv. hraniční pásmo (2-5km), kam byl vstup povolen pouze na zvláštní povolení.
