Letos o těch, kdo komunismu aktivně vzdorovali
V předchozích letech jsme se ve spolupráci s Lidovými novinami snažili ukázat, jak široký byl za komunismu záběr perzekuce a jak vláda KSČ zasáhla do individuálních osudů. Za dráty lágrů a mříže věznic se lidé dostávali kvůli původu, víře, postavení, kvůli majetku. Kdyby k „vítěznému únoru“ došlo nyní, mohl by se na jejich místě, v postavení oběti, ocitnout kdokoli z nás. Letos jsme se zaměřili na trochu jiné téma. Budeme se věnovat těm, kdo komunismu aktivně vzdorovali, kdo se při vědomí obrovského osobního rizika rozhodli, že nebudou jen nečinně přihlížet, ale že budou konat. Nebojovali jen za sebe, ale i za nás. Odtud název seriálu i výstavy na Václavském náměstí v Praze, probíhající do 17. listopadu: Cesta ke svobodě. S mírnou nadsázkou se totiž dá říct, že podle běžné představy čelili totalitě v padesátých letech jen bratři Mašínové a v době normalizace pouze Václav Havel a Charta 77. Přitom lidí, kteří barbarské politice KSČ vzdorovali, byly tisíce. Je pravda, že představovali jen malou část národa, který je tvořen miliony. O to je důležitější věnovat jim pozornost, projevit jim úctu. Proč se to dosud neděje? Jedním z důvodů může být existence poraženecké tradice, národního mýtu, s nímž se většině Čechů dobře žije. Jde o pohodlný výklad dějin: dějí se tak nějak samy od sebe, ovlivňovány jen působením nejvyšší politické vrstvy, jednotlivec do nich nemůže zasáhnout, musí je pouze pasivně přijímat. Takový výklad téměř vylučuje úvahy o osobní odpovědnosti. Oběti totalitního aparátu jsou v něm připuštěny (dostaly se do potíží bez vlastního přičinění), avšak aktivní odpůrci se do něj nevejdou. Narušují poraženeckou interpretaci, příliš připomínají, že člověk není nikdy zbaven odpovědnosti, nutnosti rozhodovat se sám za sebe, zaujímat postoj.
Inspirace i pro dnešní svět
Seriál Cesta ke svobodě bude na stránkách LN vycházet každý všední den až do 14. listopadu. Budeme se v něm věnovat různým formám rezistence: výrobě a distribuci letáků, činnosti ozbrojených skupin, pokusu o státní převrat, spolupracovníkům tajných služeb demokratických zemí. Připomeneme i protestní sebevraždy po sovětské okupaci. A také samizdaty, občanské iniciativy osmdesátých let, petice, demonstrace. Nemáme ambici postihnout veškerý protikomunistický odpor, chceme ukázat jeho příklady a jeho symbolické zástupce. Odhodlání a odvaha lidí, s nimiž se v seriálu a na výstavě setkáte, jsou v mnohém inspirativní i pro dnešní svět. I my se musíme rozhodovat, i dnes je zapotřebí být věrný svému přesvědčení a jednat čestně a morálně. Máme štěstí - nehrozí nám kriminál ani šibenice, nanejvýš nepříjemnosti.
O autorovi| Karel Strachota, ředitel projektu Příběhy bezpráví
