Mluví-li Julia Kristeva o sobě, nemůže se přitom nezmínit o evropských dějinách, které z ní učinily „migrantku bulharského původu, francouzské národnosti, evropskou občanku adoptovanou v Americe“. A říká také, že „jedinou přijatelnou pozitivitou v moderní době je zmnožení jazyků, různých typů logiky a moci“. Souvislost mezi prvním a druhým tvrzením je na první pohled zřejmá - stejně jako je odtud pochopitelné i slovo polyfonie, které se v jejích textech tak často objevuje.
Polyfonie intertextovosti Již na univerzitě v Sofii se Julie Kristeva intenzivně věnovala francouzské kultuře, její avantgardě i surrealismu, Sartrovi i Célinovi, a zde také začala psát svou doktorskou práci o francouzském novém románu. Získala stipendium a v prosinci roku 1965 přesídlila do Paříže, kde svůj doktorát obhájila a kde už potom zůstala.
V textech a samostatných publikacích z přelomu 60. a 70. let se poprvé objevilo slovo „polyfonie“ jako slovo klíčové, třebaže zprvu jen jako citát. Julia Kristeva si totiž z Bulharska přivezla rovněž znalost ruských formalistů a díla Michaila Bachtina -a ona „polyfonie“ odkazuje k jeho knize o Dostojevského románech a k jeho pojetí slova v umělecké próze jako „různořečí“. Její knihy Text románu z roku 1970 a Sémeiotiké, která vyšla rok předtím, se takto staly místem, na kterém se francouzská, převahou strukturalistická teorie psaní (écriture), jak ji pěstovali autoři na určitou dobu sdružení kolem časopisu Tel Quel, setkala s tímto oživujícím importem z Východu a z tohoto setkání vzešel i termín „intertextovost“, kterým Kristeva přetlumočila bachtinovský dialogismus čili polyfonii.
Tam, kde sděluje nějaký smysl, je slovo prolínáním textů, na jejichž pozadí vystupuje, jichž se dovolává anebo které připomíná u svého čtenáře; slovo samo je již z principu dialogické, protože je to svého druhu kulturní křižovatka. To ale také znamená, že vícehlas je z řeči neodmyslitelný, její vnitřní dialogičnost je z ní možné vykázat pouze zákazem anebo cenzurou. Proto i tam, kde je její polyfonie potlačována, dává o sobě vědět rozrušováním kulturních norem a konvencí, což je příklad karnevalové promluvy a současně odkaz k druhému dílu Michaila Bachtina, k jeho knize o Francoisi Rabelaisovi.
Je ale třeba dodat, že Kristeva tyto podněty v novém kontextu rozvíjí a zasazuje do nových souvislostí. Jestliže velký evropský román ukazuje, že řeč je schopna vést dialog sama v sobě a takto se k sobě vztahovat, pak je možné tuto lekci zobecnit a uplatnit i na teorii, která musí svůj předmět nejen zkoumat, nýbrž současně s tím problematizovat i své vlastní hranice, které ji omezují, není-li si jich vědoma. Teorie řeč nejen zkoumá, nýbrž ji i problematizuje, avšak tím se stává i (subverzivní) formou společenské praxe. Sémiologie, jak ji Kristeva chápe, je nejen kritická věda, nýbrž také kritika vědy. Význam není danost, nic jednoduše směnitelného za věc samu, je to moment produkce, procesu značení, který sám má různé roviny, včetně biologicko-psychické roviny lidské existence, kde se tělesnost stýká s racionalitou, formou či socializací jako podmínkou toho, aby význam byl obecně srozumitelný a sdělitelný (to je symbolická rovina řeči, rovina kodifikace apod.).
Energie řeči, tedy její schopnost významy tvořit, spočívá právě v této nestabilní sféře vznikání a zanikání na křižovatce vědomého a (v nejširším smyslu) nevědomého. A pokud se teorie řeči zabývá literaturou, je to proto, že literatura je pro ni určitou charakteristickou sémiotickou praxí, a nikoli jen nějakou kulturní zvláštností. Román inkarnuje myšlenky do živého těla smrtelníků.
Tělo a smysl Je velkou zásluhou Julie Kristevy, že se nebála spojovat to, co se do té doby zdálo téměř až protikladné, například fenomenologii a psychoanalýzu. Její kniha Revoluce básnické řeči z roku 1974 obsahuje rozsáhlou teoretickou předmluvu (její podstatná část vyšla v českém výboru textů o sémiotice Slovo, dialog a román z roku 1999; zde je i základní práce o Bachtinovi a intertextualitě), v níž se autorka snaží sledovat ono vznikání významu až do předjazykové a významu se vzpírající roviny primárních procesů, přesouvajících „energetická kvanta“ psychiky, jejichž zašifrovanými projevy jsou u Freuda sny. Tato rovina je podle Kristevy sice nějak artikulována, to jest rozčleněna, avšak rozlišitelnost (vždy pouze dočasnou, ustavovanou a vzápětí rušenou) jí dává rytmus pudů, a proto lze spíše mluvit o tom, že jde o nepostradatelný materiál významu, jakkoli je tento materiál již nějak směrem k významu orientován.
Revoluce básnické řeči, o kterou se nejvíce zasloužili Lautréamont a Mallarmé, spočívá právě v tom, že rovina symbolická (smysl jakožto kodifikovaný a normovaný kulturní tradicí) je systematicky rozevírána tak, aby do ní mohlo pronikat právě toto „sémiotično“, totiž ono „jiné“ než obecně srozumitelný význam. Poezie tak podvrací symbolickou socializaci biologického těla, což ale současně znamená, že problematizuje to, co se nazývá „subjekt“, pokud se tímto slovem míní identita určité osoby, zaručená jejím místem ve společenských vztazích.
Přirozeným spojencem teorie řeči a významu se tak stává psychoanalýza, jež se rovněž snaží proniknout za tuto sociálně vynucenou identitu osoby. Člověk, řekne později Julie Kristeva, je právě tak vnitřně různorodý jako řeč, kterou o sobě mluví. Psychoanalýza spolu se sémiotikou, tedy „sémanalýza“, rozevírá v této identitě trhliny, „aby nechala rozeznít polyfonii různých podob našeho rozumu“.
Jazyk, jímž se Kristeva zprvu vyjadřuje, vůbec není snadný. Tvoří nové pojmy, propojuje různé inspirace (literární teorii, filosofii a lingvistiku) a jisté hermetičnosti svých oblíbených básníků odpovídá stylem svých teoretických prací ze 70. let. Není to schválnost, spíše vědomá provokace akademického diskursu. Radikálnímu cíli měly odpovídat neméně radikální prostředky jeho dosažení. A cílem nebylo nic menšího než osvobození toho, co kultura vytěsňuje jako hrozbu své trvalosti. Kristeva ovšem ukazuje, že trvalejší než norma je energie, která slouží jejímu přetváření, a tedy obnovování. Možná i proto se v jejích četných pojednáních z té doby najdou místa, která připomínají český strukturalismus 60. let, zejména „dění smyslu“ Milana Jankoviče: smysl je to, co se rozvrhuje procesem svého utváření, nikoli danost.
Cizinec ve mně Julie Kristeva je členkou Pařížské psychoanalytické společnosti a psychoanalýze se věnuje i prakticky jako terapeutka. Zcela jistě i proto, že psychoanalýza pro ni představuje zachraňování polyfonie lidského života, že je jedním z mála míst v našem světě, jež je „vyhrazeno změně a překvapení, tj. životu“. Vědění nemůže být monologické povahy, vědění, které dává smysl, je příběh a příběh je cesta k sebepoznání a sebeproměně.
Především je ale psychoanalýza cestou k objevování cizince jako sebe sama a cizince v sobě. „Cizinec, figura nenávisti a jinakosti, není ani romantická oběť naší rodinné lenosti, ani vetřelec zodpovědný za všechny nemoci obce. Ani kráčející zjevení, ani bezprostřední protivník, kterého je třeba odstranit, aby se skupina zklidnila. Cizinec nás zvláštním způsobem obývá: je skrytou tváří naší identity, prostorem, jenž pustoší náš příbytek, časem, do nějž se propadá dorozumění a sympatie. Když jej rozeznáme v nás, ušetříme si nenávist k němu samému.“ To napsala v knize Cizinci pro sebe samé, která vyšla v roce 1988 a která rozvíjí myšlenku polyfonie zase trochu jiným směrem a zase v jiném kontextu, totiž v kontextu globalizace a šířící se xenofobie, když na pozadí zcela reálných příběhů chce formulovat etiku založenou na přijetí, a nikoli integraci, která je podle jejího soudu pouze skrytým popřením cizího. Možná i v souvislosti s feministickým hnutím, pokud ženskost stojí v evropské kultuře na straně „znepokojivé cizoty“. A zcela jistě i ve spojení s tím, co nazývá „abjekcí“ (Moc hrůzy. Esej o abjekci je kniha z roku 1980) a co lze je zhruba přeložit jako „odvržení“.
Kristeva totiž zkoumá touhu po čistotě, jejímž důsledkem je často až fanatická snaha zbavit se všeho dvojznačného a vytyčit jasné hranice muž/žena, vnitřek/vnějšek, domácí/cizí atd. V jistém smyslu je však i tato tematická proměna určitým návratem k původní inspiraci bachtinovskou polyfonií. Kristeva totiž začíná střídat žánry a způsob svého psaní: sice i nadále tvoří přísně teoretické texty, avšak rovněž volnější eseje, často i výrazně osobně laděné (svou zkušenost s mateřstvím vtělila do Příběhů lásky z roku 1983), zabývá se velkými romanopisci (Proustovo pojetí díla jako paradoxní věčnosti a hmatatelného času) a píše i romány (Samurajové, 1990; Stařec a vlci, 1991; Vražda v Byzanci, 2004). Je teď snad i vstřícnější ke čtenáři, aniž se však proto vzdává původního záměru: i teď mluví o revoltě, ale je zřejmé, že její podmínkou je přijetí sebe v sebepřesahování, jehož cílem není záchrana identity, nýbrž otevřenost pro různé a mnohé.
Pokud se tedy Kristeva více zabývá analýzou lidské duše, je jen přirozené, že tak činí nejrůznějšími způsoby, poněvadž i duše je různá a nikoli každý je jí stejně přiměřený. Jako je každý text vnitřně intertextem, je každý subjekt uvnitř intersubjektem. Vlastně potenciálním románovým „různořečím“. I proto na okraj svého románu Vražda v Byzanci Kristeva v jednom rozhovoru za prvního romanopisce prohlásila svatého Augustina, protože jako první vyslovil dva základní principy románové polyfonie. Jedním je konstatování „sebe sama jsem si učinil otázkou“ a druhým zjištění „není jiné otčiny než cesta“. A román je fascinující způsob porozumění člověku i proto, že na rozdíl od filosofie se v něm myšlenka musí stát tělem, že v něm neexistuje událost, která by nebyla nerozlučně slovem i tělem. V tom je pak možná i klíč k humanismu Julie Kristevy: člověka nelze zachraňovat jeho očišťováním, nýbrž jen jeho plným přijetím.
***
Slovo, dialog a román.
Texty o sémiotice
Julia Kristeva
Přeložil Josef Fulka. Vydalo
nakladatelství SOFIS, Praha 1999.
81 strana.
Jazyk lásky.
Eseje o sémiotice,
psychoanalýze a mateřství
Julia Kristeva
Přeložil Josef Fulka. Doslov napsala
Libuše Heczková. Vydalo
nakladatelství One Woman Press,
Praha 2004. 249 stran.
Etrangers `a nous-m^emes
Julia Kristeva
Vydalo nakladatelství Fayard,
Paris 1988. 293 strany.
Julia Kristeva
Catherine Bouthors-Paillart
Vydalo nakladatelství
ADPF, Paris 2006. 102 strany.
Jazyk, jímž se Kristeva zprvu vyjadřuje, vůbec není snadný. Tvoří nové pojmy, propojuje různé inspirace a jisté hermetičnosti svých oblíbených básníků odpovídá stylem svých teoretických prací ze 70. let. Není to schválnost, spíše vědomá provokace.
V knize Cizinci pro sebe samé Kristeva rozvíjí myšlenku polyfonie v souvislosti globalizace a šířící se xenofobie. Na pozadí zcela reálných příběhů chce formulovat etiku založenou na přijetí, a nikoli integraci, která je podle jejího soudu pouze skrytým popřením cizího.
O autorovi| Miroslav Petříček, Autor vyučuje na Filosofické fakultě UK filosof
