Hugh Thomson si dávno vydobyl ostruhy uznávaného badatele, jeho spisovatelská sláva ale solidní vědeckou pověst ještě předčí. „Je to spisovatel, který umí bádat, ne badatel, který se pokouší psát,“ zní nadšená recenze na jeden z jeho bestselerů. Thomson má za sebou čtvrt století výzkumů v Andách a peruánských džunglích. K jeho badatelským zářezům patří objevení pralesního města Cota Cota či nález incké pevnosti Llactapata, součásti světoznámého Machu Picchu, před sedmi lety. Tyto triumfy ho vynesly na vrchol popularity a umožnily mu sehnat finance k dalším výzkumům. Napsal též řadu studií a natočil sérii dokumentárních filmů pro BBC.
Thomson začínal velmi divoce. A do svého prvního dobrodružství v džungli se pustil opravdu střemhlav. V jednom z cestopisů (Bílá skála, česky BB art, 2002) vzpomíná, že v roce 1982 žil v Londýně na podpoře, poflakoval se a přivydělával si jako číšník v pochybné hospodě. Jeho snem ovšem bylo cestovat a psát. Jen nějak nevěděl, jak se do toho pustit. Měl za sebou pobyt v Mexiku a lásku k latinskoamerické literatuře. Borges, Cortázar, Márquez... S touto výbavou jednou v depresi vymýval sklenice na baru a naléval „dopoledním alkoholikům“. Jeden z nich ho v žertu vyzval, ať takhle neutrácí své mládí a radši se vydá do pralesa najít nějaké to ztracené město. Thomson pověsil utěrku na hřebík a společně s dvěma londýnskými kumpány (krátce předtím se sázeli o to, kdo vypije víc skleniček hořící tequilly) dali dohromady výpravu. Ke svému úžasu se skutečně jednoho dne octli v peruánském pralese. Thomson během téhle první bláznivé výpravy starému Peru propadl. Divoké civilizace Oč v Posvátné zemi jde? Tahákem knihy bezesporu je, že množství úžasných objevů v Peru je nedávného data. Hugh Thomson cituje svého známého archeologa: „Představte si, kdyby památky starého Egypta, jako třeba Tutanchamonova hrobka, Cheopsova pyramida či komplex Abú Simbel, byly objeveny teprve nyní, a budete mít představu o tom, jaké vzrušení panuje nad objevy v Peru.“ Navíc – a Thomson si z toho dělá legraci – život starodávných indiánů byl „tak trochu bulvár“. Starobylé Peru bylo místem plným neuvěřitelné energie a nikde jinde snad neměli seriózní archeologové tolik problémů s mnohými praktikami, které mají pro veřejnost přídech senzace: děsivé lidské oběti, pozorování hvězd, sexuální orgie, psychedelické drogy, mumifikace mrtvých, nemluvě o skutečných pokladech ukrytých v pyramidách. Jde zároveň o civilizace negramotné, neexistují žádné záznamy, žádné zapsané zprávy o tom, co se tu dělo. A tohle nezměrné tajemství láká.
Egyptské pyramidy jsou objektem zkoumání stovky let, objevy v Peru, které posunují stáří indiánských civilizací, jsou ale velice čerstvé. Ve zkratce: stáří peruánské civilizace se nyní odhaduje na pět tisíc let. Šlo by tedy o jednu z nejstarších civilizací, srovnatelnou s Indií, Egyptem a Čínou. A v posledním desetiletí v Peru následuje jeden ohromující objev za druhým.
Tak v roce 2005 peruánská archeoložka Ruth Shadyová objevuje dosud nejstarší pyramidu v Caralu. Následují další výzkumy v Sipánu, Chavínu a dalších místech na pobřeží či v džungli deštného pralesa. A tam všude nás Hugh Thomson bere s sebou. Dech berou nejen výzkumy, ale i popis současného Peru, jakkoli jde mnohdy o drsnou četbu. Po příjezdu do vsi Chavín, kdesi v zapadlém andském údolí, kde byly odjakživa rozvaliny, dnes ovšem považované za jednu z nejvýznamnějších a nejpodmanivějších památek v Andách: „Až na děti byla vesnice tichá, nadpřirozeně tichá. Ve vchodech domů stály opřené otupělé postavy mužů, jako z filmu o zombiích, jeden vesničan se potácel ulicí tak opilý, že při chůzi pod sebe močil.“A právě za humny téhle vesnice je chrámový komplex dnes označovaný za „mateřskou kulturu“.
Peru je syrová a neprobádaná země. Bojůvky Světlé stezky má Thomson ještě v živé paměti. Kniha je zalidněna spoustou skvěle napsaných lidských typů, ať jsou to rodiny huaquerů, vykradačů hrobů, pásci z barů, místní, u kterých Thomson zrovna bydlí, nebo třeba mezkaři, nezbytní pro cesty do pralesa. A popis slavnosti na ledovci, kdy Chunchové, tanečníci v medvědích kostýmech, tančí až do mdlob, patří k vrcholům knihy.
Mejdan v pralese Při leteckém průzkumu pralesa, kde mohou být cenné památky, Thomson s kolegy používá supermoderní termovizní kamery. Pronájem letadla je tisíc dolarů na hodinu a vědci jsou z toho trochu nervózní. A přijdou mraky a klesne teplota a kdesi cosi, technika je náhle na nic. „Cítil jsem v té chvíli zvrhlou úlevu,“ přiznává Thomson v Posvátné zemi. „Moderní technologie totiž nedokáže nahradit práci v terénu, kterou mám rád.“
No a tak vědec najme mezkaře, popadne mačetu a vydá se do pralesa po svých. Tak, jak to dělali průzkumníci staletí před ním. Zvláště objevitel Machu Picchu, Hiram Bingham, po jehož dávných stopách se nyní Thomson vydává.
Thomson rád prozrazuje, že na výpravy do pralesa považuje za nezbytné brát s sebou i „alkoholového mezka“, jehož jediným úkolem je nést basy stoličné. Na výpravy se vydává s odborníky, má ale slabost i pro nadšence, snad jakési pábitele archeologie. Jeho obdiv má třeba Nichols Asheshov, britský badatel, který vyráží na výpravy téměř slepý, či pralesní a horský vůdce John Leivers, který své jediné oblečení vždy pere tak, že si lehne do potoka.
A výpravy, třeba „náročnější šestidenní pochod s přechodem průsmyku vedle hory Salcantay ve výšce 4500“ či nesčetné pochody pralesem, kde jsou určitě muchničky i jedovatí hadi a kde možná jsou, ale možná také nejsou zříceniny, samozřejmě doprovází pochybnosti, lidská selhání, deprese, choroby. Jenže Thomsonova odměna je obrovská. Odkrývá cosi, co se zdá být již tisíce let pryč, celý starodávný svět. A dokáže o tom s chutí a radostí psát. Kniha Posvátná země bude mít docela určitě pokračování. Vždyť slovy jednoho z účastníků Thomsonových výprav: „V pralese je toho ještě spousta!“
