Nemám rád demonstrace. Člověk tam postává, občas zatleská, připadá si jaksi nepatřičně, nic nezmění. I když se mi nechtělo, na nedělní demonstraci před čínskou ambasádu jsem přeci jen šel, neboť jsem si řekl, že tímto způsobem nejspíš sice nepřesvědčím Čínu, aby přestala okupovat Tibet, ale třeba tím něco udělám pro svoji duši. Neboť stejně jako já žiju ve světě, jehož je Tibet součástí, tak celý ten svět je i součástí mě samotného a tím pádem je ve mně i ten okupovaný Tibet. A vice versa.
Co se české politické reprezentace týče, na demonstraci na podporu největšího tibetského povstání za posledních dvacet let si našel čas Martin Bursík a Kateřina Jacques, zahalená do tibetské vlajky. Kromě nich ještě Honza Ruml, Standa Penc a nakonec prý dorazil i Václav Havel. Za ODS – stranu obhajující svobodu a liberální hodnoty – tam nebyl nikdo. Nebyl tam nikdo ani za socialisty, kteří – ne v té paroubkovské gastropodobě – mají jinak na Západě občanské svobody jaksi v gesci. Komunisté tam nebyli také a udělali dobře, jinak by byli odehnání násadami od tibetských vlajek. Trochu jsme tleskali, volali „Svobodu Tibetu“, čínskou ambasádu jsme nezapálili ani žádný sebevražedný atentát neproběhl. Neudělali jsme tedy mnoho.
Situace Tibeťanů je po okupaci Čínou daleko horší, než byla ta naše v roce 1968. Představte si Česko, které je nejen okupované sovětskou armádou, ale ve kterém vzhledem k násilnému transferu obyvatel žije víc Rusů než Čechů, kteří se v něm tak stali menšinovým národem. Česko, kde všechny větší obchody a firmy patří Rusům, a kde když promluvíte česky, tak se na vás dívají jako na člověka druhé kategorie. Pokud vám Rusové nevadí, představte si to s Němci. Takhle to totiž dnes v Tibetu vypadá.
Běžní Číňané mají na problém okupace Tibetu jasný názor – žádný problém to není. „Tibeťané jsou lidé, kteří, když se řekne Buddha, tak se plazí po zemi,“ vysvětlila mi v Pekingu jinak roztomilá a inteligentní čínská průvodkyně Linda svůj názor – s kulturním nadhledem příslušnice nejstarší přetrvávající pozemské civilizace. „Dalajlama je zlý člověk,“ dodala.
Podobné instantní názory mají Číňané i na další věci. „Potlačení studentských demonstrací na náměstí Nebeského klidu bylo bohužel nutné, neboť by to mohlo vést v Číně ke stejnému vývoji jako v Sovětském svazu, který se rozpadl.“ „Hnutí Falung Kung je nebezpečné, protože vybízí své členy k páchání sebevraždy.“
Je tu však jeden velký rozdíl. V případě diskuse o Tchaj-wanu nebo Maovi projevovali Číňané nervozitu. Když jsem v Šanghaji vyzval skupinu taxikářů slovy „Odvezte mě do nejbližšího chrámu Falung Kung, chci spáchat sebevraždu“, vyvolalo to mezi řidiči strach a paniku. Debaty o Tibetu ale vedou s širokým úsměvem plným velmocenského nadhledu. Pro ně to totiž není ani citlivé téma, natož problém. Vůbec si nedělají hlavu s okupací země, jejíž kultura tu jejich naprosto přesahuje. Čínská kultura v té podobě, v jaké prostřednictvím taoismu, zenového buddhismu a čínských básníků ovlivňovala Západ, je totiž po všech komunistických kulturních revolucích totálně zničena. Dnešní Čína je velmocí pracovitých robotů, kterým namísto kultury zůstal jen pocit nadřazenosti nad póvlem v podobě Tibeťanů, Ujgurů nebo Mongolů.
Čína dává světu levné tenisky. Je k zamyšlení, že marxismus, kritizující odosobnění lidí v práci, vytvořil ideologickou základnu pro vznik největší světové robotárny. Z taoistického pohledu se to vysvětlit dá – to, co nejvíc kritizuješ, pro tebe představuje největší nebezpečí, že se tím staneš. Ale taoismem a ostatně i marxismem se v Číně zabývá dnes jen málokdo. Ono nějak celkově se dneska státy zabývají méně filozofií a více vlastní silou.
V roce 1986 si málokdo dokázal představit, že Sovětský svaz padne a stáhne své vojáky z okupovaných zemí včetně té naší. V případě Číny a Tibetu si to dnes nedokáže představit nikdo. Situace je zoufalá a není naděje na úspěch – není to snad právě důvod jít do toho? Přijďte před čínskou ambasádu v Praze demonstrovat ve středu v 18 hodin.
O autorovi| Jakub Horák, manažer a producent
