Na to, že zde po velkých kulturních projektech nezůstává nic hmatatelného, nanejvýš zisky těch, kteří je pořádali, či v horším případě nedobytné dluhy celého podniku, jsme si už zvykli. I na to, že když je třeba českou zemi prezentovat jako kulturní velmoc, politici najednou rychle vytáhnou peníze, využijí se známá jména - a pak je zas dlouho klid a nezájem.
Hašek Hrabal, Havel V rámci českého předsedání Radě Evropské unie už v Praze proběhlo sympozium o kreativitě, které vybudilo zástupce českých kulturních institucí a periodik - letos ještě více podfinancovaných než jindy -k protestu... A k předsedání Radě EU se váže rovněž nedávno zahájená výstava s názvem Literatura bez hranic v pražském letohrádku Hvězda, kterou uspořádal Památník národního písemnictví.
Výstava představuje pětici českých autorů: Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Jaroslav Seifert, Bohumil Hrabal a Václav Havel. Mohlo by se říci, že výběr byl velmi opatrný, konzervativní. Proč ne třeba Richard Weiner či Vladimír Holan?
Ovšem pětice byla vybírána s ohledem na ohlas za českými hranicemi. A tak je jasná sázka na Haška a Hrabala, jejichž díla se těší široké oblibě. A také se dá pochopit zařazení uctívaného Karla Čapka a nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta. Jediným žijícím autorem z této pětice pak je bývalý prezident Václav Havel. Někdo ale patrně bude postrádat spíše Milana Kunderu...
Odstrkovaní budou oslavovaní Na prezentovanou pětici autorů se však můžeme podívat ještě z jiného úhlu. Haškovo dílo bylo komunisty léta dezinterpretováno. Karel Čapek na sklonku života zakusil českou malost. Zbývající tři spisovatelé nemohli v jistých dobách více či méně publikovat, Václav Havel byl dokonce, jak známo, za své postoje vězněn. Takovými autory se nyní český stát pyšní - typická středoevropská situace, chtělo by se říci.
Literatura bez hranic tedy, co se týče výběru autorů, neriskuje. A neriskuje ani v tom, co se o nich v letohrádku Hvězda říká. Vidíme tu autorovu bibliografii, jeho citáty, fotografie, knihy, pracovní stůl a také videonahrávky, na nichž buďto spisovatel mluví sám nebo o něm promlouvá někdo z příbuzných či literárních historiků. Výstava, jejíž architektonické řešení navrhl David Vávra, je nicméně vposledku příjemným připomenutím si významu a děl těchto spisovatelů.
Přehlídka nepůsobí ani prázdně, ani přeplněně - všeho je tak akorát, aby to návštěvníka nezklamalo, ani nezačalo nudit. Z výstavy tak člověk odchází s pocitem, že prožil příjemné setkání se starými známými, a také s chutí se k jejich knihám znovu vrátit. Poněkud zdlouhavá cesta z centra Prahy k letohrádku Hvězda tak není vykoupena pouze pěknou procházkou parkem, ale i samotnou Literaturou bez hranic.
