Papežovy krásné a jasné texty bývají chybně vykládány. Došlo tak k hlubokým nedorozuměním, píše manažer a katolický bloger.
Církev je uprostřed námořní bitvy, lodě jsou hnány zuřivou bouří a z mraků se snáší temnota. Není rozumět slovu, nikdo nerozezná přítele od nepřítele a každý bojuje s každým. Tato slova napsal sv. Basil po slavném Nicejském koncilu ve 4. století. A nedávno je papež citoval, když odpovídal na otázku po situaci po druhém vatikánském koncilu. Když se rozpadla idea Západu V posledních 150 letech se svět změnil. Státy posílily, lidé se přestěhovali do měst, nastoupily telekomunikace a antikoncepční pilulka, Evropa ztratila vůdčí roli.
Dnes by válka evropských států nebyla nazvána světovou, ale lokální. Evropané dosáhli blahobytu, přestali chtít děti a víru vyměnili za chiliastické ideologie. Církve přišly o spojení se světskou mocí, a protože jim státy odebraly sociální péči a školství, pozbyly útěchu viditelné užitečnosti. Idea Západu se rozpadla a kultura chápaná jako hledání krásy prakticky zanikla.
Zatímco katolicko-protestantská komise pracovala na společné formulaci nauky o ospravedlnění, která od Lutherových dob dělí západní křesťanstvo, tradiční protestanté takřka vymizeli a evangelikály to nezajímá. Katolíci jsou zpět v situaci 3. století – tvoří opovrhovanou disidentskou menšinu a mohou se opřít jen o víru v Boha. Když papež Jan XXIII. svolával poslední koncil (druhý vatikánský), mnohé z toho tušil.
Byl nejvyšší čas, jak ukázalo následné dění, které se jen málo lišilo od rozvratu. Jeho nástupce Pavel VI. v závěru života trpce uvažoval, zda koncil nebyl chybou (z mnoha řádů například během tří let odešlo přes polovinu členů – ale ti jen čekali na záminku). Ve skutečnosti koncil připravil katolíky k životu v diaspoře, vyzval je k novému obrácení a k zodpovědnému osobnímu úsilí o svatost.
Oslabená, ale živá a zdravá A pak přišel Jan Pavel II. – velký papež nového začátku. Pochopil, že jeho slova nebudou věřícím tlumočena věrně, pokud jim je neřekne osobně, a začal cestovat.
Posiloval papežství a nejspíše zabránil nejednomu lokálnímu schizmatu. Propagoval modlitbu a praktikovanou zbožnost, vléval nadšení a povzbuzoval všechny nové církevní rodiny a hnutí. Nauku koncilu rozpracoval v desítkách zásadních textů. Jeho chybou snad bylo podcenění kontroly a korekce odchylek. Přesto: převzal církev v agonii a svému nástupci ji předal oslabenou, ale živou, se zdravým jádrem modlících se křesťanů a leckde expandující. Joseph Ratzinger byl jedním ze dvou tří nejbližších spolupracovníků Karola Wojtyly. Na rozdíl od něj měl šťastné dětství (Karol Wojtyla záhy ztratil oba rodiče). Ve 12 letech vstoupil do semináře a pak už jeho život letěl nesen Boží milostí jak na křídlech. Americký teolog Richard John Neuhaus o Josephu Ratzingerovi řekl, že kdyby nesloužil v církevní hierarchii, stal by se jedním z nejvýznamnějších teologů. Jako intelektuál par excellence Ratzinger vždy hodně publikoval; i dnes píše „soukromé“ teologické spisy, které se podle něj nemají považovat za závazné učení. Tato pokora je charakteristická: vždy sloužil církvi tak, jak to slušelo úřadu, který právě zastával. Nakonec v 78 letech s pokorou přijal ten nejvyšší.
Svatost, krása, harmonie Benedikt XVI. je papežem očišťování, prohlubování a zrání v pravdě. Jeho vizí je svatost, krása a harmonie.
Od teologie přes ekumenickou vizi až k liturgii usiluje Svatý otec o zdokonalení a povznesení všech aspektů církevního života metodou malých krůčků, přičemž stejně jako předchůdce působí především příkladem. Do bohoslužby vrací latinu i nádherný gregoriánský chorál, jež věřící sjednocují napříč prostorem i časem, do teologie zakotvení v Božím slově, do sociálních vztahů realistické chápání lidské přirozenosti. Energicky napravuje nejhorší nepořádky. Jeho kroky nevedou zpět, ale vzhůru. Název poslední encykliky Láska v pravdě by mohl být mottem tohoto pontifikátu, který se snaží kultivovat církev, aby církev mohla nově kultivovat společnost. Achillovou patou Benedikta je prezentace jeho myšlenek veřejnosti. Papežovy krásné a jasné texty bývají chybně vykládány a jeho spolupracovníci v římské kurii se občas nezdají být pevnou oporou. Došlo tak k hlubokým nedorozuměním, zejména v ekumenické oblasti.
Přesto i zde nakonec vidíme zlepšení – ve vztazích s ruským pravoslavím nebo v pomalém vnitřním smiřování církve v Číně. Známá řezenská přednáška, jejíž jedna věta pobouřila část muslimů, přinesla zintenzivnění dialogu s islámem. A dezinterpretované snětí exkomunikace čtyř tradicionalistických biskupů vedlo papeže k napsání dojemného osobního listu biskupům, který připomíná epištoly z biblických dob.
V dáli svítá Katolická církev již nezápasí o přežití a vstupuje do klidnější etapy růstu, zejména vnitřního. Kláštery sv. Benedikta kdysi pomohly Evropě překonat stěhování národů a uchovat to nejlepší z římské kultury.
Podobně Benedikt XVI. provádí církev a svět epochou rozpadu hodnot. A v dáli svítá a moře se uklidňuje.
O autorovi| David Petrla, manažer Autor (* 1970) pracuje v telekomunikacích
