Choreograf a tanečník Saša Machov byl za první republiky nejenom osobností domácí divadelní avantgardy, ale výrazné bylo i jeho působení v kamenných divadlech, například v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Jeho život byl plný dramatických zvratů: jako předválečný komunista se angažoval v protifašistickém hnutí. Těsně před válkou se mu podařilo odjet z protektorátu a v Aténách nastoupil jako baletní mistr Královského divadla.
Malér: českým tanečníkům se tleskalo víc než sovětským Po vypuknutí konfliktu mezi Řeckem a Itálií se přihlásil do zahraničních českých sborů. Nakonec se dostal až do Afriky - do Sýrie a Libye. Jako obsluha protiletadlového kulometu bojoval u El Alameinu a Tobruku v roce 1942. V Africe také onemocněl malárií a nakonec byl s československými jednotkami přesunut do Londýna, kde dostal v roce 1943 příležitost vytvořit tance v Prodané nevěstě v Sadler’s Wells Opera. Následoval úspěch a Machov se mohl etablovat v divadle, kromě toho, že nastudoval řadu choreografií pro The London Ballet, režíroval opery; kontakt s tehdejším psychologicky orientovaným britským baletem mu přinesl nové zkušenosti. V Británii pracoval i pro film, ale po válce odmítl skvělé možnosti, které se mu tam i v Austrálii nabízely. Chtěl domů, kam se též plný nadšení vrátil.
Umělecká kariéra Saši Machova skutečně po válce vyvrcholila, ale komunistický režim jej brzo začal ničit. V roce 1946 se stal choreografem a správcem baletu Národního divadla a od 1948 jmenovaným šéfem . Soubor věkově i technicky stabilizoval, vznikly špičkové inscenace jako Svatby, Popelka, Romeo a Julie a z domácích novinek uvedl například Vostřákovy balety Filosofská historie a Viktorka. Pro nový režim ovšem Machov sotva mohl představovat typ socialistického umělce, který bude disciplinovaně sloužit ideologii. Na to byl příliš inteligentní a příliš individualista - citlivý a kreativní. Navíc homosexuál a člověk vědomý si své intelektuální převahy, což asi neopomněl občas dát najevo. Jako choreograf a režisér měl cit pro čistotu formy a detail, smysl pro jevištní atmosféru. Inspirativně například zacházel s lidovým tancem, který v choreografiích užíval jako plnohodnotný materiál.
Po politických prověrkách v roce 1950, kterými Machov neprošel, následovaly další absurdní peripetie. V červnu 1951 při hostování sovětských tanečníků Petrové a Makarova v Národním divadle vystoupil také pár Naďa Hajdašová a Miroslav Kůra, který sklidil bouřlivý aplaus, mnohem větší než sovětští hosté. Následovala reakce Zdeňka Nejedlého a Václava Kopeckého -Kůra byl přeložen do Košic a Machov zbaven šéfovského postu. V té době se také rozpadl jeho partnerský vztah s Florinem - Teodorem Herkeľem, slovenským básníkem a diplomatem, který byl tehdy osobním tajemníkem Vlado Clementise. Za války žil v Paříži a v Londýně, nejprve působil jako pracovník kanceláře československé kolonie ve Francii, poté se přesunul do Londýna. Tam se také s Machovem, který se z Afriky vrátil do Anglie, stýkal. Florin počátkem 50. let očekával politické procesy, chtěl svého přítele ochránit a vztah raději ukončil.
Machov sice byl na vrcholu tvůrčích sil, ale nedokázal už psychicky čelit útokům; závěrem sezony 1950/51 byla pro něj situace v divadle neudržitelná, nedokončil studovanou Gajané, neúčastnil se ani natáčení Werichova filmu Císařův pekař a odmítl angažmá u E. F. Buriana, který se ho snažil zachránit. Zvolil dobrovolný odchod ze života: „V úterý 19. června stál jako obvykle v zákulisí při představení Labutího jezera, v němž za Miroslava Kůru musel narychlo převzít roli Prince Oldřich Stodola. Po představení řekl jako vždy všem účinkujícím své připomínky, odmítl posedět s přáteli a odešel domů, do svého posledního bytu v Jungmannové ulici, kde se v návalu deprese rozhodl skoncovat se svým životem. Lékařům by se snad bylo ještě podařilo otrávený organismus zachránit, ale zápal plic dovršil dílo zmaru, Saša Machov zemřel, aniž se probral z agonie, v sobotu třiadvacátého, v době, kdy jeho soubor znovu tančil jeho Labutí jezero...“ píše Vladimír Vašut ve své monografii Saša Machov (Praha 1986).
Saša Machov spáchal sebevraždu v osmačtyřiceti letech a předčasná smrt potkala i jeho vrstevníka, rovněž významného choreografa Iva Váňu Psotu, který se vrátil se z úspěšného působení v Americe, což byl rovněž „kádrový nedostatek“. Bylo mu čtyřiačtyřicet a zemřel o rok později údajně na mrtvici (následovala dva dny po fyzickém napadení jedním z tanečníků). Během dvou let tak moderní český balet nečekaně přišel o osobnosti, které určovaly jeho poválečný vývoj. A na těchto ztrátách se zřetelně podepsal komunistický režim.
