Společně sdílený civilizační základ Evropanů je moc malý, aby se dal sevřít jednou měnou
Debatu, která se roky vedla jen v kuloárech, konečně vytáhla francouzská ministryně financí Christine Lagardeová na první stránky novin. Přes Financial Times Němcům vzkázala, že jsou až příliš úspěšní exportéři a mají příliš velké přebytky platební bilance. Jinak řečeno: jako jedni z mála dokážou vydělat mnohem víc, než utrácejí. Ostatní Evropané, sdílející s nimi společnou měnu, nestíhají a rozdíly se prohlubují. Madam Lagardeová pak ještě do Berlína doporučila, aby si snížili daně a začali víc nakupovat.
Úvahy o budoucnosti eura tím posunula od technikálií, kdo a jak bude zachraňovat krachující Řeky, k podstatě. Evropané jsou příliš jiní, aby mohli sdílet jedny peníze. Kulturně a společensky mají výrazně odlišný přístup k práci, riziku, důvěře, penězům, volnému času nebo požitkům. To vše formuje ekonomické modely. Evropská civilizace jistě existuje. Společně sdílený základ je ale příliš malý, než aby se dal sevřít jednou měnou.
Workoholici a siesta Rozpočtové schodky, přebytky platebních bilancí a síla vývozců jsou jen konkrétním odrazem odlišných životních stylů v číslech. Není to nic, co by přinesla současná recese. Ta jen naplno odhalila, jak moc se pracovití a spořiví Němci liší od Řeků, považujících šestnáct platů do roka, siestu a spotřebu na německé úrovni za základní lidská práva, která jsou kdykoliv připraveni hájit v ulicích.
I tak přesvědčený eurofederalista, jakým je lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, přiznává, že „rozdíly v konkurenceschopnosti“ jsou nejvážnějším problémem eurozóny. Je to přitom jen politicky korektní jméno pro velmi těžko sladitelné společenské modely.
Není to žádný převratný intelektuální postřeh. Spíš je překvapivé, jak dlouho se odlišnosti, kterých si po pár dnech všimne průměrně bystrý návštěvník, v evropské debatě úspěšně vytěsňovaly.
Rozdílné hodnoty a priority Evropanů roky detailně zkoumal Francouz Olivier Blanchard. Dnes je hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu a vymýšlí záchranné plány pro ty, kdo příliš dlouho mnohem víc utráceli, než vydělávali. Z jeho studií se dá snadno vyčíst, že třeba Irové se hodnotami a životním stylem mnohem víc podobají Američanům než třeba Portugalcům, s nimiž je bohužel spojuje nejen jedna měna, ale i zařazení do ohrožené skupiny periferních ekonomik eurozóny.
Z Řeků se asi ani pod nejtvrdší kuratelou Evropské komise nestanou asketičtí přeborníci ve vývozu. Sebelepší pravidla vepsaná do Paktů stability a růstu společenské rozdíly nezmenší. Sama historie eurozóny to ukazuje nejlépe. Řekové a Italové si z německy tuhých nároků pomohli po svém: podvody a fixlováním účtů. Je to stejné jako sny o napodobení úspěšných skandinávských modelů. Těžko můžou fungovat jinde než na severu Evropy, kde se tradičně moc nekorumpuje, nekrade a nepodvádí.
O neslučitelných rozdílech se ale roky mlčelo, protože se to všem hodilo. Zdaleka nejen elitám, pro něž bylo euro politický projekt, a praktická rizika proto cílevědomě vytěsňovaly.
Irský dům na německý účet Euro odstartovalo v roce 1999. Evropa od té chvíle až do loňska prožívala v podstatě příznivé časy, kdy na hlubokých rozdílech vydělávali výkonní a spořiví i utráciví. Jen díky euru mohli Němci tak dobře investovat své obří přebytky v platební bilanci. Půjčovali je právě Irům a Španělům, kteří si za ně stavěli víc a víc nových domů a kupovali stále nová (německá) auta. Komentátor David McWilliams, popisující v knize Pope’s Children novou irskou elitu a nafukování realitní bubliny, trefně vysvětluje: Na to vše nám půjčili Udo a Gisela. Anonymním Němcům jen dává konkrétní jména. Realitní boom na španělské Costa Bravě by bez německých přebytků nikdy nedosáhl takových rozměrů. Sluší se dodat, že Němci nejsou v eurozóně jediní. Celý sever od Nizozemska po Skandinávii víc vydělává, než utrácí. Na jihu platí pravý opak. Když se vše odehrává v jedné měně, jde to hladce bez jakéhokoliv rizika výkyvu kurzů měn.
Bez eura by si Němci museli mnohem víc lámat hlavu, kam své vývozem vydělané peníze investují. Stejně jako si teď dělá starosti Čína, když Amerika, kterou roky financuje, pomalu ztrácí pověst prvotřídně spolehlivého dlužníka.
Navíc Evropská centrální banka celou dobu šije úrokové sazby na míru právě jim. Francie byla zticha, protože jí „německé“ úroky z Frankfurtu seděly. Vytěsňování rozdílů se hodilo všem. Než přišla krize. Teď si naopak všichni lámou hlavu, jestli a jak může tak nesourodý spolek pokračovat dál.
Měnová unie je těžko udržitelná bez společné rozpočtové a ekonomické politiky. Němci už jasně řekli, že žádají pravidla pro vyhazov z eurozóny. Dál chtějí pokračovat jen se sobě rovnými a podobnými. My už alespoň místo planého předhánění v datech přijetí eura můžeme začít přemýšlet, jestli k nim patříme a jestli v takovém klubu chceme být.
***
Celý sever od Nizozemska po Skandinávii víc vydělává, než utrácí. Na jihu platí pravý opak. Když se vše odehrává v jedné měně, jde to hladce bez jakéhokoliv rizika výkyvu kurzů měn.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ, analytička LN e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz
