Člověka se zmocňuje lehce magorský pocit déja vu, když ke třetímu letošnímu albu připisuje stejnou poznámku, jakou dvakrát předtím. Ale je to tak a nové album R. E. M. (recenzi přinesly LN v pondělí) dává příležitost shrnout to: letos vydává hodně muzikantů snadnou hudbu.
Za tím konstatováním ať nikdo nehledá odsouzení, případně ať soudí na vlastní triko. Ale když posloucháme letošní novinky Radiohead, PJ Harvey a R. E. M., slyšíme, že různí muzikanti, během svých kariér velmi pestří, se teď vesměs uchylují k muzice pročištěné, melodické, vlastně velmi příhodné k prvním jarním dnům. O stupínek méně mainstreamové kruhy mají nového hrdinu: teprve jednadvacetiletého Jamese Blakea, který na debutovém albu sebral impulzy čerstvé dubstepové elektroniky - a protkal jimi svoje šansony s klavírem. Tím propojil jednu specifickou scénu se „snadnou vlnou“; vlastně našel podobný tunel od přístrojů k emotivním písním, jako před půldruhou dekádou Portishead.
Neptal jsem se muzikantů, čím to je, a nechci se uchylovat k bláhovým odhadům poměru mezi kalkulem a citem pro ducha doby. Ale ta momentální volba dává smysl: je to docela účinný krok v okamžiku, kdy jsou „advokáti“ samotných tvůrců (tedy hudební průmysl) slabší než kdy dřív a média všeho druhu praskají ve švech bojovnějšími pluky, než jsou básníci. V takové chvíli se docela hodí schopnost načrtnout něco, co přechází do krve rychle jako horolezcům čokoláda. Něco, co obsahuje i vrstvu, která drapne při poslechu po jedné sloce.
Přitom u žádného z jmenovaných nejde o nezdar nebo zjevné nouzové řešení. R. E. M. se ctí připomněli zvuk svých průlomových alb Out of Time a Automatic For The People, PJ Harvey zasnoubila jednoduchost s přesným výrazem tak přesvědčivě, že posluchače i kritiku posadila na zadek. James Blake je trochu kouzelník s jedním trikem, přesto vydestiloval cosi, kvůli čemu lidstvo zůstává s muzikou: zvuk, který jsme předtím neslyšeli, a přece k jeho porozumění nepotřebujeme žádný návod.
Schopnost promluvit jasně a prostě se občas hodí. Pokud platí, že muzikanti jsou předvojem společenského pohybu, je letošní sezona nadějná: co kdyby z popu přeskočila jiskra do občanského sektoru? Potřebovali bychom nějaký talent s darem jasného a stručného gesta, které by moci naznačilo cosi o nesnesitelných věcech, jež tu už tak dlouho volají po změně. Jak to říká název desky, který R. E. M. pomohla najít Patti Smith: Collapse Into Now! Pádné zhroucení do přítomného okamžiku by nebylo od věci.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
