Přímým přenosem Gounodovy opery Romeo a Julie se v pražském kině Aero uskutečnila u nás první z osmi návštěv operní sezony v newyorské Metropolitní opeře. Hostina to byla opojná, zesílená intenzivním pocitem „planetární“ spoluúčasti, kdy ve stejném čase sdíleli umělecký zážitek nejen diváci v MET, ale další tisíce od Ameriky po Japonsko v kinech i u rozhlasových přijímačů. U nás se určitě vyplatí za 300 korun si takový zážitek dopřát: hned na Nový rok bude následovat Humperdinckova Perníková chaloupka, pokračovat se bude Macbethem, Manon Lescaut a dalšími.
Zážitek není tentýž Po opadnutí první vlny nadšení se ale dostavují i otázky: čeho se vlastně divák účastní? Přímého přenosu představení z MET, svébytného díla, které bychom zařadili nejspíše do kategorie „kulturního podniku“, nebo filmu o inscenaci Gounodovy opery? Divák v kinu Aero viděl něco jiného než divák v hledišti MET. Těžko říci, který z nich měl zážitek silnější - obě divácké pozice mají své výhody a nevýhody. Ten v hledišti (v závislosti na tom, jak dobré měl místo) seděl v kukátkovém prostoru divadla a viděl a slyšel to, co mu jeho smysly přirozeně mohly zprostředkovat; záleželo na něm, na co soustředí svoji pozornost. Divák v kině sice viděl totéž představení, ale byl odkázán na rozhodnutí režie přenosu, který záběr ze čtrnácti kamer mu právě předloží. Umístění kamer způsobilo, že vizuální vjemy byly často až na hranici pocitu voyeurství - záběry ze všech úhlů a z ohromující blízkosti, zesílené místy až k nesnesení HD technologií. A také odhalující každou vrásku a pupínek. Někomu tento slídivý pohled může vyhovovat, jinému může kazit dojem při sledování pro něj důležitějších věcí. Režie přenosu dávala výlučně přednost detailním záběrům protagonistů, což v případě Anny Netrebko a Roberta Alagny je i zážitek estetický. Ale již jen upoutávka na další opery drsně připomenula, že jsou i jiné divy než krásná Netrebko. Druhý, možná ještě důležitější, je rozdíl ve vjemu sluchovém - divák v kině Aero slyšel zvuk, který s reálným zvukem v hledišti má jen málo společného. Že jde o zploštění divadelního účinu, je bez diskuse zřejmé.
Právě divadelní prvek opery je touto koncepcí posunut snad nejvíce - divák v kině, až na kratičké záběry, neměl vůbec možnost vidět scénu vcelku, tak, jak ji vidí divák v hledišti i z toho nejhoršího místa. Takto je téměř nemožné učinit si představu o schopnosti inscenátorů pracovat s reálným jevištním prostorem. Svatební lože zavěšené před horizontem ohvězdičkovaného nebe působilo na plátně jako čistokrevný kýč. Na druhé straně lze ocenit vypracování hereckých detailů a dokonalé kostýmy.
Výsledek tohoto „kulturního produktu“ zůstal pro evropské vnímání někde uprostřed mezi divadelní inscenací a filmem o ní: posoudit jevištní uvedení bylo nemožné, stejně jako nelze v přímém přenosu docílit vycizelované dokonalosti záznamů oper na DVD. Pro filmového diváka byly bonusem pohledy do zákulisí, včetně rozhovorů s protagonisty - ihned, jak sejdou z jeviště, a s dirigentem Plácidem Domingem cestou do orchestřiště k druhému dějství. Americký komerční mlýnek vytěžování lidí a situací pro multiplikaci zisku z prodeje produktu je zde doveden až na samu hranici.
