Těmito slovy se před třemi lety belgický básník, romanopisec a autor divadelních her Henry Bauchau (* 1913) obrátil na své potenciální čtenáře. Skromnost a plachá nejistota, s nimiž nabídl služby nestranného rádce, pedagoga či psychoterapeuta, jsou ostatně typické pro tohoto „věčného hledače“, jenž „s údivem přežil“ vlastní vnitřní démony i všechny hrůzy dvacátého století.
Bauchau nikdy neměl na růžích ustláno. Německá okupace Belgie, hořící Lovaň, těžká nemoc a s ní spojené dlouhodobé odloučení od matky jej poznamenaly již v dětství. V mládí prožil druhou světovou válku, kvapnou mobilizaci, hluboké ponížení z kapitulace belgické armády, dočasné pracovní nadšení v dobrovolných křesťanských sborech, útěk po násilné okupaci i aktivní účast v ozbrojeném odboji. Ani toužebně očekávaný konec války mu však nepřinesl kýžený mír v duši. Své původní právnické vzdělání nikdy nevyužil, jím založené vydavatelství se brzy dostalo do finančních problémů a v soukromém životě Bauchau rovněž musel čelit četným neúspěchům a depresím.
V letech 1947-1951 proto budoucí spisovatel dojíždí k francouzské psychoanalytičce Blanche Reverchon-Jouveové (manželce básníka Pierra Jeana Jouvea), která jej postupně přesvědčuje, aby omezil nejrůznější projekty na poli politicko-sociálním a raději se konečně stal „mužem pera“. Teprve v 50. letech tak Bauchau nachází sám sebe. Opouští Paříž a ve Švýcarsku zakládá mezinárodní dívčí školu Institut Montesano. Paralelně s kariérou pedagoga a psychoanalytika v pětačtyřiceti vydává první sbírku poezie Geologie (1958) a začíná pracovat na slavné divadelní hře Čingischán (1960).
Román pro vedlejší postavu Mezi nejznámější díla tohoto dnes mezinárodně velmi ceněného spisovatele a člena belgické Královské akademie patří zejména „volný mytologický cyklus románů“. Základ cyklu tvoří trojice románů Oidipus na cestě (1990), Diotima a lvi (1991) a Antigona (1997).
Jak napovídá název Diotima a lvi, prostřední část triptychu, kterou nyní vydalo nakladatelství Dauphin, nezapadá zcela do ústřední oidipovské linie. Původně vedlejší postava odvážné Diotimy, čtrnáctileté dívky toužící rituálně se utkat se lvy na způsob mužů, se totiž autorovi poněkud vymkla z rukou, vynutila si samostatnou knihu a tím i přehodnocení rovnováhy celého cyklu. To je příznačné, neboť právě „hledání křehké rovnováhy“ (mezi člověkem a lvem, mezi ženskou a mužskou duší hlavní hrdinky, mezi ohnivě krutou Persií a v citech umírněným antickým Řeckem, mezi západní politikou akce a kontemplací opěvovanou východními mudrci) vlastně představuje hlavní filozofickou oporu celé knihy.
Podobně jako většina ostatních Bauchauových románů představuje i Diotima moderně oproštěným jazykem převyprávěnou antickou legendu, iniciační příběh jedince obtížně hledajícího své místo v rámci existující kulturní tradice, sled fascinujících polosnových obrazů (například ve scéně rituálního tance jediné „královny panny a lvice“ mezi desítkami samců v sobě autor skutečně nezapře psychoanalytickou průpravu), ale i meditaci nenápadně propojující biblická podobenství s východními naukami. Bauchau filozof se přitom jako obvykle nikomu nevnucuje, jen skromně čeká opodál, zda mu zaujatý čtenář náhodou „nedá vědět“.
***
Diotima a lvi Henry Bauchau Přeložila Alice Kottová. Vydalo nakladatelství Dauphin, Praha 2007. 72 strany.
