Dnes o zdánlivě minimálním rozdílu mezi bláznivostí a divem
Rozbalíme-li neznámý sýr a zjistíme, že je celý pokryt hustým porostem bílé plísně, otřeseme se hnusem. Kdyby jí tak jen setina byla na koláčku či housce, okamžitě by letěla do koše. Musí přijít někdo, kdo nám vysvětlí, že se nejedná o odpudivý odpad, ale naopak o elitní francouzskou delikatesu původem z Normandie a ta plíseň, nu, v tom je právě ten rajc.
Taky to není plíseň obyčejná, nýbrž speciální a ušlechtilá, jménem Penicillium camemberti, za euro tak výtrus až dva. Teprve s tímto vědomím se uvolíme do obskurní hmoty kousnout, nu, chutná to divně, ale jíst se to dá. A jestliže jsme dbalí trendů, už zítra si ho koupíme k svačině.
Obecný princip, že to, co by mohlo být pokládáno za nechutnost, dětinskost či směšnost se může najednou stát tím kýženým, centrálním a uznávaným, nějak od nepaměti prostupuje celou lidskou civilizaci, zvlášť její evropskou větev. Najdeme-li na smetišti několik svařených starých plechovek, jedná se o odpad či svářečské cvičení, najdemeli je v přední galerii, jde tu o špičkové umělecké dílo.
Věci mohou být vším, jen jim to musíme říci, napsal kdysi Rilke. Pokud naše dítě chytá netopýry, ubíjí je, rve z nich vnitřnosti a přebírá se v nich, nemusíme ještě nutně myslet na diagnostický ústav – třeba provádí terénní parazitologický výzkum. Úžas nad tím, že někdo z našich známých zaříkává oplatku a hovoří k ní, zmizí, když zjistíme, že je katolickým knězem. Děsivý zvyk líbat mrtvolu se stává přijatelnějším, víme-li, že to k pravoslavným, ba i k našim starým venkovským pohřbům patří. Byla obecná hrůza z upalování živých lidí menší, pokud se vědělo, že je to standardní způsob, jak se má s kacířem naložit?
On i ten neplesnivý sýr má v sobě cosi podivně perverzního: ukradneme telatům mléko, necháme je za zvláštních kautel srazit, jaksi zamřít a uležet a pak je teprve konzumujeme. A co mlékařství a pastevectví – není to vlastně jen taková laciná infantilní náhražka těch, kdo už nemají kuráž a sílu vrhnout se s oštěpem na pratura? Nezačínalo koneckonců zemědělství jako dětinskost? Sázet si hrášky a pak se dívat, jak rostou, muselo vyvolávat v lovcích dbalých své cti salvy neovladatelného smíchu.
Potíž je ta, že mezi pošetilostí prostou a nějakou zcela zásadní inovací, technologickou i intelektuální, není na první pohled rozdílu. Nápad zahřívat kasiterit s uhlím v pícce je bizarní jen do té chvíle, než se ukáže, že takto se taví cín.
Kdo byl blázen a kdo prorok se zjistí až také jaksi ex post, podobně, jako třeba kdo byl mordýř a kdo národně osvobozenecký bojovník – přerod lupiče v křižáckého rytíře ostatně popisuje řada legend a v podstatě nebylo vůbec nutné změnit pracovní metodu.
Vymýšlet si romány místo skutečných příběhů připadalo ještě Konfuciovi nepřirozené, zavádějící a mravně zavrženíhodné. A pěstovat si plísně dokonce na agaru v Petriho miskách místo na tradičních sýrech? Nu, výstřední zábava pro britské aristokraty Flemingova typu, ale jen do chvíle, než zjistíme, že Penicillium notatum nám produkuje nejstarší známé antibiotikum, penicilín. Nu, svět je neobyčejně bizarní místo, v němž divoucí div leží od pitomosti vzdálen jen o šířku vlasu a nezbývá než se modlit, abychom obé rozeznali.
***
Musí přijít někdo, kdo nám vysvětlí, že nejde o odpudivý odpad, ale o elitní delikatesu. A ta plíseň, nu v tom je ten rajc.
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
