Četl jsem o něm během těch pár dní hodně článků. Myslím, že nejen na mě z nich dýchlo něco temného a osudového. Média vykreslila příběh fenomenálního sportovce, kterému život zlomila tragická událost a který pak sám sebe zničil pitím. Vím, že média mají ve své povaze přehánění a zjednodušování. Stejně mě to překvapilo.
U cyklokrosu přemýšlel Radek nebyl sportovní stroj, který se zasekl. Především byl laskavým a slušným člověkem. S démony nebojoval a ani před nimi neutíkal. Žil obyčejný život, ve kterém byly radosti, štěstí i smutky. Přiměřeně okolnostem i tomu, jak šel čas. Měl rád svou rodinu a byl pyšný na to, že se svou ženou Janou vychovali dobře dva syny.
Seznámili se v roce 1980 na májové zábavě nedaleko Vrchlabí. Od té doby už byli spolu. Vyhrával jeden závod za druhým. Jak by asi lépe popsali sportovní reportéři, byl přirozený talent, měl skvělé fyzické dispozice, a navíc u cyklokrosu přemýšlel. To všechno z něj udělalo nejlepšího cyklokrosaře světa a jednoho z nejlepších v historii. „On měl kromě toho všeho ještě obrovskou vůli. Chtěl být první a nejlepší. Když spadl, tak se sebral a pokračoval. To já nedokážu a v tom se asi lišíme,“ říká starší syn Radek.
Ten se Šimůnkům narodil v roce 1983. Táta ho k cyklistice nenutil, takže nejdřív hrál závodně fotbal a hokej. Ale vyrůstal obklopen koly, navíc celá rodina jezdila s otcem každý rok do Itálie a pak do Belgie na závody. „Tehdy jsem jezdil kolem domu a první závody jezdil v hlavě. Ty jsem pochopitelně vyhrával,“ říká Radek. „Ale pamatuju se, že jsme si pak s tátou jednou sedli a já mu řekl, že bych ten cyklokros zkusil.“ To mu bylo asi patnáct. „Úplně se mu rozzářily oči. Na to nikdy nezapomenu,“ říká Radek.
Pro tátu to byla jedna z nejšťastnějších chvil v životě. A pak samozřejmě v roce 1991, kdy se stal mistrem světa mezi profesionály. To je zase vzpomínka jeho ženy. „Tehdy ještě nebyly mobily, ale stejně mi hned telefonoval. A řekl:,Tak jsem je zašmik.‘ “ Tragický rok 1992 Šťastné chvíle střídají nešťastné. Tou nejtragičtější je automobilová nehoda, kterou Radomír Šimůnek zavinil v roce 1992. Jel tehdy se ženou a mladším synem Dannym na stavbu domu, do kterého se později přestěhovali a stali jsme se sousedy. Byla to událost, pro kterou neexistují správná slova. Možná proto jsem se s ním o tom nikdy nebavil. „Ale já taky ne. Snad jen jednou jsem se ho na to zeptal, ale odpověděl, že si to nepamatuje. Myslím, že nás před tím chtěl chránit,“ říká syn Radek.
Je otci velmi podobný. Ale jak sám říká, jen fyzicky. Povahou je spíš po mámě. U mladšího Dannyho je to přesně naopak. Ten se podobá víc mámě, ale po otci je zarputilý a tvrdohlavý. Má tu vůli, která člověka i po zlém pádu nutí se zvednout a pokračovat.
Poslední mistrovství světa jel Radomír Šimůnek v roce 2001. Nastoupil ještě do další sezony, ale absolvoval už jen několik závodů. Bylo mu devětatřicet, což je věk, kdy cyklistům ubývají síly.
Ale protože on vždycky chtěl jen vyhrávat, tak kariéru skončil.
Byl nejspokojenější doma a s rodinou, tak si v domě otevřel malý cykloservis a obchod. Ze závodění si do nové životní etapy přinesl perfekcionismus a potřebu být nejlepší. Jenže to jde při seřizování kol chatařům těžko. „On se rozčiloval, že mu vozí levná kola ze supermarketu, se kterými nejde nic udělat. Říkal jim,šroty‘ a hrozně se s nimi mordoval. A taky měl hrozně nízké ceny, občas někomu opravil kolo i zadarmo. Moc do podnikání nebyl,“ říká manželka Jana.
Podle novinových článků tedy hledal útěchu a smysl v alkoholu. Jenže ani to není tak jednoduché. Skleničku neodmítl, jako sousedi jsme společně něco vypili. Ale nebyl tím, koho si představíte pod alkoholikem. Spíš alkohol špatně snášel.
Měl nemocná játra, ale to mohla částečně zavinit i přechozená mononukleóza. Tak jako před 20 lety zavinila přechozená angína zánět srdečního svalu. Radek nechodil k lékaři prakticky vůbec. Dokonce i jako profesionální sportovec nesnášel prohlídky a testy. Všechno si chtěl léčit sám, pokud možno vitaminy. Úspěch pro otce Poslední měsíce přestal pít úplně. Sebral v sobě vůli, které měl jako cyklokrosař tolik. Ale v červenci si udělal kýlu, která mu praskla a způsobila zánět. „I to si chtěl léčit sám. Říkal, ať se nestarám, že si na to dá heřmánek,“ popisuje jeho žena. Přesto zavolala záchranku. Lékař rozhodl o okamžitém převozu do nemocnice. Operovali ho předminulé úterý v Kolíně. „Už druhý den volal, že se mu tam nelíbí a že se cítí zdravý.“ Syn Danny ho v neděli převezl domů. Zdravý nebyl, ale ani nevypadal na umření. „V pondělí už nás trochu začínal zase komandovat, takže jsem si říkala, že se opravdu uzdravuje,“ říká žena Jana.
Osud dělá zlomyslnosti, a tak těsně předtím hustě pršelo a voda natekla i Šimůnkovým do sklepa. V pondělí proto objednali kontejner, do kterého žena a mladší syn vyházeli zničené koberce. A taky pár součástek ze starých kol. Je to ten samý kontejner, který je o dva dny později na titulní straně Blesku, s tím, že se rodina zbavuje věcí pár hodin po smrti.
Ve skutečnosti to bylo opačně. V kontejneru před domem byla stará vyhozená kola, zatímco Radomír Šimůnek po půlnoci v úterý skonal. Žena byla u něj. Je silná, to se při životě s Radkem naučila. Ráda by vzpomínala na to pozitivní a hezké, i když to jde v tom temném mediálním kolotoči těžko. Starší syn Radek, který přijel z Belgie, by chtěl pro otce získat úspěch v cyklokrosu. V úvahu připadá jedině vyhrát mistrovství světa. „Nic jiného taťulda neuznával,“ říká.
Dnes má Radomír Šimůnek pohřeb. Z novin jsme se dozvěděli, co udělal dobrého i zlého. Chtěl jsem to jen doplnit tím, že měl dobrou duši. A nemyslím teď tu v kole, kterou mě naučil vyměňovat.
***
Pro tragickou automobilovou nehodu, kterou Radek zavinil, neexistují správná slova. Možná proto jsem se s ním o tom nikdy nebavil.
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, novinář
