Být v dnešní době úspěšným a oblíbeným diktátorem není tak snadné, jak se zdá. Takový samovládce spí maximálně čtyři hodiny denně, pracuje sedm dní v týdnu, neustále telefonuje, studuje stovky zpráv, reportů, shrnutí, řídí schůze do šesti do rána a spatra řeční na stovky rozličných témat. Jeho asistenti – talentovaní třicátníci – „jsou na konci jeho pracovního dne vycucaní“, „usínají vestoje“ a nejsou schopní udržet krok s neunavitelným osmdesátiletým autokratem. Takový diktátor si podle všeho neužije moc legrace, a navíc ho nikdo nechápe a všichni neprávem kritizují.
Tento obrázek jednoho z nejdéle vládnoucích diktátorů světa, Fidela Alejandra Castra Ruze, podává renomovaný španělský novinář a šéfredaktor Le Monde diplomatique Ignacio Ramonet. S Fidelem strávil dlouhých sto hodin, aby těsně před jeho dočasným odstoupením umožnil „jedné z nejkritizovanějších“ a zároveň „nejcenzurovanějších postav světa“ konečně „přednést svůj argument“. Od počátku je tedy jasné, že šest set stran dlouhý rozhovor, který je pokládán za jedinou Castrovu autobiografii, nebude nějakou hlubokou sondou do „hádanky zvané Fidel“.
Fidel Castro je ostatně na rozhovory velmi skoupý a teprve čtvrté interview v životě obratný propagandista věnoval loajálnímu novináři, který vždy klade jen ty správné otázky, v příhodnou chvíli se podiví a tu a tam napoví, pokud senilní vypravěč zapomene nit rozhovoru. Ostatně interview s aktivními politiky nikdy nehýří upřímností a sebekritikou. Můj život, poskládaný z rozhovorů a doplněný vybranými projevy, redigoval a autorizoval samotný comandante za dlouhých nocí na nemocničním lůžku. V knize nelze tedy hledat něco překvapivého, a jak sám Ramonet přiznává, ani ho nenapadlo ptát se na rodinu, děti nebo osobní život. Snad kromě legendární olivově zelené uniformy, kterou veleskromný vládce nikdy nesundává, protože je ohromně pohodlná a nemusí řešit, jakou košili si má ráno vybrat ze šatníku. Fidel dokonce často zapomíná, že jde o životopis, a mluví v majestátném plurálu.
Jak tedy vidí diktátor svoji vysněnou revoluci, Kubu a nepřátelský svět kolem? Není divu, že v jeho očích „není země s čistějším svědomím ohledně lidských práv, než je Kuba“, že na kubánský sen „útočilo nejméně patnáct tisíc kontrarevolucionářů“, že on se na Kubě snaží „podporovat kritické myšlení“, a přitom „nevyznává kult osobnosti“. Sovětský svaz se podle něj rozpadl kvůli přílišnému posunu ke kapitalismu a invaze socialistických armád do Československa v roce 1968 byla správná, jak ostatně ukázal pozdější vývoj.
V jistém sebezalíbení také Fidel prozrazuje, jak venezuelského prezidenta Huga Cháveze několika dobře mířenými telefonáty zachránil při vojenském puči z prezidentského paláce a poslal pro něj letadlo s poselstvím: přijeď do Havany a tady nasbírej síly. Pro Cháveze je tato zmínka zřejmě poctou, ale z vyprávění vychází jako neschopný trouba.
Tváří v tvář nejistému vývoji na Kubě Fidel chápe doslova marxistickou poučku, že revoluce musí být permanentní, jinak se sama zničí. Jeho následovníci by měli knihu brát jako skvělou příručku toho, jak říci spoustu sofistikovaných argumentů, ale nikdy se nezatěžovat nepříjemnou realitou.
***
My Life – Fidel Castro
Ignacio Ramonet Vydalo nakladatelství Penguin Books, London 2007. 736 stran.
Knihy vybíráme ve spolupráci s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer
