Barmská junta slíbila na příští rok volby – první po 19 letech. Lidé ale po předchozích zkušenostech pochybují, zda budou mít smysl. RANGÚN „Tyhle lidi nemají dobrou karmu,“ volá Khin Maw nahlas za sebe, aby překřičel hluk motoru. Míjíme vesnice v okolí Baga, města sto kilometrů severně od Rangúnu, a tam, na motorce uprostřed rýžových polí, jednapadesátiletý Barmánec nabízí obraz, jak vypadá život v jednom z nejtvrdších režimů na světě.
„Třeba Nargis,“ říká Khin Maw. „Cyklon tu tolik neřádil, ale přinesl povodně, všichni jsme se topili v bahně. Neměli jsme vodu, jídlo, celty. A vláda? Nepomohla s ničím, museli jsme se z toho vysekat sami. Tyhle oficíři nikdy nic neudělají pro lidi.“ „Anebo referendum o ústavě,“ pokračuje Khin Maw, když nechá předjet náklaďák. „Vypadalo tak, že místní úředník prošel seznam voličů a u všech zaškrtl ANO. Já se předtím zeptal, kde se bude volit, a sebrali mě. Vyrazili mi jeden zub. Říkám ti, špatná karma.“ Život za méně než dolar na den Khin Maw přiznává, že by hlasoval ANO. Nechce skončit v žaláři s mnohaletým trestem, který by nutně následoval, protože „z čeho by žila moje rodina“. A uživení rodiny je jediné, co ho zaměstnává. Když má dobrý den, vydělá si bývalý ředitel střední školy a posledních pár let taxikář na motorce 3000 kyatů, necelé tři dolary. „To je tak akorát jídlo pro nás tři na jeden den,“ vypočítává. Ostatní obstarává, kde se dá: košile po bratranci, kalhoty ze second-handu. Aby zaplatil synovi buddhistický seminář, prodal brýle a tři měsíce řídil bez nich. Chudoba Barmánců je všude patrná: rangúnské chodníky jsou obsypané vývařovnami levného jídla, protože majitelé stravoven nemají na provoz a lidi na zaplacení uvnitř budov. Ti, co tu pracují, mají často dvě zaměstnání, na venkově se hlídá jako oko v hlavě každé vyhublé prase a ve zdejších autech můžete skrz děravou podlážku pozorovat ubíhající silnici.
Podle statistik OSN patří Barmě 205. příčka z 229 zemí v HDP na hlavu a čtvrtina populace žije s méně než dolarem na den.
Spolu s drastickým omezováním práv jsou prázdné kapsy receptem, jakým zdejší generalita drží padesát milionů Barmánců už od roku 1962 v šachu. Chcete demonstrovat proti zdražení elektřiny? Dobře – sedm let natvrdo. Chcete navštívit příbuzného v jiné provincii? Nahlásit na policii, vysvětlovat proč a kde jste vzal peníze na cestu, počítat i s bitím a poté se sledováním. Jste zástupce menšiny a žádáte svá práva? Seznamte se se samopaly půlmilionové armády.
K domu Aung Schan Su Ťij, přesněji k první ze tří řad policejních zátarasů, je jednoduché se dostat. Před vámi prosvítá místo nedobrovolného pobytu symbolu barmského boje za svobodu a hned za vámi – běžný asijský chaos. Uzavřené okolní ulice a nehybní muži, co se s vaším pohybem pohnou, ale svědčí o nervozitě. Je k ní důvod. Su Ťij bylo v srpnu prodloužené domácí vězení, teď v září si Barma připomíná dva roky od tvrdě potlačené šafránové revoluce, občanské revolty vedené barmskými mnichy, a junta oznámila konání parlamentních voleb v roce 2010, prvních po devatenácti letech. Ačkoli vláda ještě neschválila nutné zákony, vidina voleb táhne – byť v jejich férovost věří málokdo. Téma vzrušuje hlavně lidi mezi 18. a 36. rokem věku, kteří nikdy v životě nevolili. Patří k nim i Nyein Nyein, devatenáctiletá studentka z Rangúnu. „Opozice bude volby možná bojkotovat, ale i tak to musíme zkusit. Zaškrtnout aspoň ty lepší vládní kandidáty, aby si tam armáda nedala úplně koho chce,“ míní Nyein Nyein. Prý se už pohádala s půlkou příbuzných, jak do nich hučí, že musí volit. Přiznává ale, že i mnozí její vrstevníci pochybují, zda to bude mít nějaký smysl. Mladí a neklidní Nyein Nyein je prototypem nového nepřítele státu – mladý člověk, který si osvojil internet, chodí na protivládní blogy, používá pseudonymy, umí skrýt kód svého počítače, takže jí jde hůř sledovat, je pro věc zapálená a hlavně: nebojí se. Stejných lidí jsou v Barmě tisíce a i když internet funguje špatně a je hlídaný, uživatelé se na něm umí rychle organizovat. Junta proto logicky vytáhla i proti nim. Napichuje e-maily, několik známých blogerů zatkla a pro ní pracující hackeři ničí undergroundové stránky.
„Prostor se zužuje a represe je tvrdá. Jen za čtení protivládního blogu můžete dostat šest let v nejobávanější věznici v zemi,“ říká k tomu osmačtyřicetiletý opozičník Thaw Win, který si sám odseděl téměř jedenáct let (denní světlo uviděl poprvé po tři čtvrtě roce). „Přesto právě mladí lidé na internetu, kvůli jeho kapacitě, zároveň anonymitě, a díky svému náboji, jsou tou silou, která může ještě něco rozhýbat. Blogy, protivládní hiphopové skladby, množení informací, to bude hrát pro sílu opozice klíčovou roli,“ zdůrazňuje Thaw Win.
***
Reportážní cesta redaktorky LN se uskutečnila díky pomoci společnosti Člověk v tísni
„Cyklon přinesl povodně. Neměli jsme vodu, jídlo, celty. A vláda? Nepomohla s ničím.“
O autorovi| Kateřina Šafaříková zvláštní zpravodajka LN v Barmě
