Před koncem roku vláda Petra Nečase přežila hlasování o nedůvěře. Opozice jí tedy nedala o mnoho více než oněch džentlmenských sto dní hájení. V České republice je téma svržení vlády žhavé minimálně od předloňského úspěšného pokusu Jiřího Paroubka o položení Topolánkovy vlády v průběhu českého předsednictví EU. Mezinárodní ostuda iniciovala diskuse na téma ústavní reformy, ale ty zase rychle odezněly, aniž se cokoliv změnilo. Současná vláda i každá další tak bude odkázaná na vrtkavou přízeň poslanců, kteří mohou vlády poměrně snadno položit, kdykoliv se jim zachce. Topolánkovu křehkou vládu položili čtyři přeběhlíci, Nečasova vláda má sice drtivou převahu 118 hlasů, ale jen na papíře. Ve skutečnosti je závislá na nevypočitatelné přízni Věcí veřejných, které si nelegitimními prostředky vynucují téměř absolutní hlasovací disciplínu svých poslanců. Změna postoje několika, či dokonce jen jednoho stranického předáka VV tak může z většinové vlády rázem učinit kabinet na pokraji propasti.
Příčiny potíží s nestabilitou a neakceschopností vlády nejsou ani personální, ani stranické, nýbrž ústavní. Strany a politici se prostě chovají destruktivně, když jim to ústavní systém dovoluje.
Prezident Klaus při jmenování Fischerovy vlády spočítal, že jmenuje již pátou vládu za šest let ve funkci a může se stát, že během dalších dvou let ve funkci další dvě vlády připočte. O čem to svědčí? O velké vládní nestabilitě v České republice.
Jak se vyhnout nekonečné sérii vládních krizí Vývoj parlamentarismu za posledních několik desítek let lze proto shrnout i tak, že se jedná o sérii pokusů o omezování a umravňování parlamentu, poslanců a politických stran. Pokud se má Česká republika vyhnout nekonečné sérii vládních krizí, nadvlády poslanců (či přeběhlíků) a politických stran nad politickým systémem a bezmeznému politikaření, nemůže toho dosáhnout bez změny ústavy. Zásah do ústavy je vždy citlivá záležitost, ovšem situaci usnadňuje skutečnost, že mnohé evropské země provedly reformy dávno před námi a většinou k velké spokojenosti. Možností je několik.
Tou první je zavést tzv. konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě (premiérovi). Spočívá v tom, že vláda padne jedině v případě, že se poslanci dokážou shodnout na nové. Výsledek takového opatření je zřejmý – za celou dobu existence SRN tam padla vláda jen jednou – a obratem byla nahrazena novou, předem dohodnutou koalicí. Místo politické krize proběhla prostá výměna vlády. Vzor Německa následovaly další evropské země (Španělsko, Polsko aj.) a všechny jsou s tímto modelem spokojené.
Další možností je omezení návrhů na vyslovení nedůvěry vládě. Ve Francii (zemi hrdé na své demokratické tradice) platí omezující pravidlo, jež poslancům, kteří podepsali návrh na vyslovení nedůvěry vládě, zakazuje podobné návrhy opakovat do konce aktuálního zasedání parlamentu. Jelikož je zasedání parlamentu jen jedno ročně a trvá od října do června, mohou být poslanci z podobných nápadů vyléčeni až na jeden rok.
Třetí možností je čekání na zázrak. Parlamentarismy se občas stávají funkčními díky vzácné (a bohužel zcela nahodilé) kombinaci vhodné stranické struktury vzešlé z voleb, posílené navíc vzácnými a zodpovědnými osobnostmi v politických funkcích. Nikdo nemůže předvídat, kdy a koho toto štěstí potká.
Opozice žádající pád vlády vždy slibuje vládu novou a lepší. Zkušenosti mnoha zemí Evropy (francouzská čtvrtá republika, italská první republika) však nic takového nepotvrzují. Cesta k lepšímu vládnutí rozhodně nevede přes nadvládu parlamentu. Jak praví klasik G. Sartori: „Parlamentarismus funguje, když jsou mu přistřižena křídla… Je to poněkud paradoxní: Čím méně je vláda ve skutečnosti parlamentní, tím lepší má výsledky.“ Dvacet let po sametové revoluci už nastal čas probrat se z některých iluzí o demokracii a pokusit se o fungující demokracii.
O autorovi| JAN ŠMÍD, právník a politolog, působí na VŠE a VŠFS
