Opravdového přítele ztratila česká kultura v osobnosti mima Marcela Marceaua, který zemřel v sobotu 22. září ve věku 84 let.
Proslulý mim zahájil svou uměleckou dráhu v roce 1944 vstupem do herecké školy avantgardního režiséra Charlese Dullina, setkáním s vizionářem moderní pantomimy Étiennem Decrouxem, a také s J.-L. Barraultem. Po osvobození působil krátký čas v armádě, ale už roku 1947 otevřel své Théatre de la Poche (Kapesní divadlo) představením etud nezapomenutelného Bipa - novodobého pierota pařížské ulice - a surrealistickým mimodramatem Mort avant l’Aube (Smrt za úsvitu). Následovaly desítky titulů, které nastudoval Marceau sám i s členy svých několika pantomimických souborů, jež průběžně budoval.
K těm nejznámějším patřilo například mimodrama Le Manteau (Plášť, 1954) podle Gogolovy povídky, ve kterém hrál až do hlubokého stáří hlavní postavu, a pořad nazvaný Paris Qui Rit, Paris Qui Pleure (Paříž se směje, Paříž pláče, 1959), za jehož novátorství obdržel titul Chevalier des Arts et Letters. Pozoruhodné mimodrama Don Juan podle tragédie Tirsa de Moliny (1964) demonstrovalo rovněž významný posun jeho umění směrem k fyzickému herectví.
S vírou ve význam oboru založil Mezinárodní školu pantomimy Marcela Marceaua, která odchovala desítky žáků z celého světa (1969). Postupem let si vypracoval ucelený systém pantomimické výchovy ve stylu imaginární pantomimy, dodnes s úspěchem pěstovaný na různých uměleckých školách jako nejvýznamnější klasická technika svého oboru.
Marceau projel na nesčetných turné téměř celý svět a v mnoha případech inspirovala jeho tvorba evropské i americké talenty k následování, více či méně závislému na jeho uměleckých představách. Jeho věhlas podnítil rovněž vznik řady filmů, například Le Mime Marceau, natočený režisérem Dominiquem Delouchem. Formální originalita i specifický obsah jeho pantomim vyvolaly nakonec od 50. let obrovskou vlnu zájmu a s ní i celosvětový rozvoj pantomimického umění.
V předvečer konce své oslnivé umělecké dráhy nastudoval se souborem La nouvelle Compagnie de Mimodrame Marcel Marceau své poslední představení Les Contes Fantastiques (Fantastické povídky, 2003). Z množství řádů, medailí, čestných doktorátů a jiných ocenění jmenujme alespoň titul Rytíř čestné legie, jejž mu udělila francouzská vláda roku 1970, jeho zvolení členem Académie de Beaux Arts (1991) a jmenování Velvyslancem dobré vůle při OSN (2002).
Inspiroval i českou pantomimu
Fantastické povídky uvedl Marceau také v prosinci 2003 v Kongresovém centru v Praze, současně uspořádal spolu se svým žákem Martinem Sochorem na pražské HAMU dvoudenní kurz, na kterém osobně se svými asistenty předal studentům Katedry nonverbálního divadla kvintesenci svého umění. Na závěr jeho pobytu mu HAMU udělila Zlatou medaili. To však nebylo první ocenění, jehož se mu u nás dostalo. Především šlo vždy o výjimečné umění, které nadchlo širší českou veřejnost už v 50. letech, kdy jej mohla spatřit prostřednictvím krátkometrážního filmu; nicméně jako velmi důležité se ukázalo osobní setkání Ladislava Fialky s Marceauovou tvorbou při hostování pražského Národního divadla v Paříži na světovém divadelním festivalu v roce 1956.
Setkání s marceauovskou vizí pantomimy silně poznamenalo celou plejádu domácích tvůrců zejména mladé generace. Stylizovaná řeč marceauovského gesta jim objevila poetiku, ve které umělci i diváci, unavení schematicky podávaným socialistickým realismem, našli neotřelé prostředky k zobrazování obyčejného, nehrdinského člověka své doby. Přenesli ji do své básnické vize, příznačné pro jednu linii české divadelní tradice. Byl to především Fialka a jeho soubor, kdož průběžně pěstovali a po svém rozvíjeli Marceauův vklad moderní pantomimě, spolu s nimi však i desítky méně známých domácích umělců, pro něž bylo v 60. letech a ještě celá další desetiletí „tiché umění“ pantomimy nástrojem k bezprostřednímu a často i aktuálnímu a hlubokému postižení životního pocitu jejich generace. Obdiv a úctu českých umělců splácel Marcel Marceau svým velmi pěkným vztahem ke kolegům v soukromí i na veřejnosti, počínaje hostováním v Praze na 1. mezinárodním festivalu pantomimy v roce 1969, jehož byl také čestným prezidentem. Kromě jiného spolupracoval s Ladislavem Fialkou a dalšími zahraničními osobnostmi oboru při natáčení televizního cyklu z dějin pantomimy nazvaného Mim Story.
Díky filmovým a televizním snímkům můžeme naštěstí i dnes oživit jeho ušlechtilou tvář a umění, připomenout si prozíravost jeho úvah, vydobytých léty zápasu o vlastní uměleckou vizi světa, o dnes již vzácný umělecký výraz. Kdo měl štěstí setkat se s touto mimořádnou osobností, nepochybně v Marcelu Marceauovi rozpoznal vzor umělce - ať už v náročnosti a ve snaze o osobní dokonalost nebo v pokoře a víře v umění i ve snaze rozdávat ze sebe to nejlepší.
