ČESKÉ BUDĚJOVICE V knize „Vzorek bez ceny a pan biskup“ popisuje spisovatel Norbert Frýd zkušenosti svého otce, který na konci 19. století vyjel jako tovaryš na zkušenou z Českých Budějovic do Štýrského Hradce. O domluvenou práci v Rakousku ale přišel, což se bál oznámit rodičům, a proto se několik dní potuloval po městě.
„Vy nemáte práci? Co u nás budete dělat?“ zeptala se ale jednoho dne policejní patrola. A protože strážci pořádku zároveň zjistili, že tovaryš má domovské právo v Českých Budějovicích, prakticky okamžitě mladého muže posadili na vlak a poslali „postrkem“ zpět do Budějovic.
Příběh z Frýdovy knihy mimo jiné vysvětluje, jak v časech rakouskouherské monarchie a později i první Československé republiky fungoval institut domovského práva, po kterém dnes nepřímo volají i mnozí čeští starostové.
Obecní rada si kandidáty na domovské právo vybírala „Je třeba si ale uvědomit, že domovské právo vzniklo ve zcela jiné době, “ řekl LN brněnský historik Aleš Vyskočil. Vznik toho institutu v c. a k. monarchii v roce 1849 totiž podle něj souvisí se zavedením obecního zřízení, kdy obce převzaly řadu pravomocí, dříve svěřených majitelům panství.
„Člověk s domovským právem měl určité povinnosti, například v místě platil daně, zato měl ale právo na nerušený pobyt, chudinské zaopatření nebo pomoc ve stáří,“ uvedl Vyskočil. Pokud se do krizové situace ale dostal „přivandrovalec“, muselo se o něj postarat jeho domovské město.
Domovské právo lidem automaticky vznikalo narozením v určitém místě, sňatkem, přidělením do státní služby nebo na základě usnesení obecní rady.
„Pokud rada žádost o přidělení tohoto práva odmítla, nebylo proti jejímu rozhodnutí odvolání,“ uvedl Vyskočil. Radní tak měli pravomoc přijmout do „obecního svazku“ pouze takové občany, kteří podle jejich názoru budou pro město přínosem, a nikoliv přítěží.
„Jenže takový institut si lze těžko představit v době, kdy Evropská unie garantuje všem obyvatelům volnost pohybu,“ řekl LN politolog Jan Bureš.
Zákony o domovském právu z časů monarchie přitom kompletně převzala v roce 1918 i Československá republika a tato právo platilo až do konce roku 1948. Zrušeno bylo definitivně až 1. ledna 1949.
