Tisící kilometr české dálnice vypovídá o něčem více než jen o rozvoji této země. Vypovídá o fascinaci dálnic jako symbolu.
Dálnice koření – podobně jako zavedení letního času – v sociálním inženýrství. První otevíral v roce 1924 Mussolini a Hitler zdatně soutěžil. Postavil celkem 3860 km dálnic, takže bychom jistě vyšťourali jeho snímek z oslavy tisícího kilometru. Autobahn se jmenuje i album kapely Kraftwerk. Dálnice Němcům symbolizuje jak svobodu neomezené rychlosti (jako jediným v EU), tak memento nacistického „budování říše“.
Co symbolizuje dálnice nám? Někomu nedotažený baťovský étos první republiky. Jinému pozlátko husákovské normalizace. Dnešnímu cynikovi pak i jakýsi gubernátorský efekt. „Přivedl k nám na sídliště metro,“ slýcháme v Praze na adresu poslance XY. „Přivedl do našeho kraje dálnici,“ zní regionální varianta téhož. Dálnice není pro každého. Ani peníze na ni. Jak to, že její kilometr u nás stojí v průměru dvojnásobek oproti Německu? Dálnice tak symbolizuje též korupční prostředí.
I politiky dálnice fascinuje, zvláště poklepání na základní kámen. Své o tom věděl premiér Zeman: My se neobejdeme bez ostravských voličů, takže Ostrava se neobejde bez dálnice, takže stát se neobejde bez drahé smlouvy na D 47. Obešel se, ale dalo to práci. Politici se poučili. Než poklepávat na začátek, je lepší stříhat pásku na hotovém.
Čtěte Téma na str. 3
