Goražde! ...které právě vyšťouchlo z hledáčku médií jejich miláčka Sarajevo! Goražde! ...o nějž se zajímala CNN! NPR! BBC! Ale jeho příslovečných 15 minut slávy ubíhalo! Zakrátko si už Goražde nikdo nebude pamatovat! Gora-co? Jakže? Nesměli jsme ztratit ani minutu!
V létě 1995 dorazil do Bosny Joe Sacco. Za pár měsíců válka skončila, ale v létě to tak ještě nevypadalo. Zejména o srbských (ale i muslimských a chorvatských) zvěrstvech se mnohé proslýchalo, ale důkazů nebylo mnoho a lidé živořili. Západ tápal a jenom těžko se po čtyřech letech vraždění odhodlával k akci, aby ukončil tu „urážku civilizace“, jak válku v Bosně nazval v předmluvě k Bezpečné zóně Goražde válečný zpravodaj Christopher Hitchens.
Joe Sacco si nerozbil hlavní stan v Sarajevu jako většina jeho kolegů, ale s jedním z prvních humanitárních konvojů, které Srbové pustili přes své území, vyrazil do Goražde, tzv. bezpečného území na východě Bosny. Šlo o muslimskou enklávu obklíčenou a ostřelovanou od počátku války Srby. Ostatně po masakru v bezpečné zóně OSN ve Srebrenici v červenci 1995 se daly jakékoliv záruky OSN, že jde o bezpečné místo, považovat za výsměch. Goražde bylo přeplněno uprchlíky, kteří neměli kam jít a velice záhy ani co jíst a čím bojovat. Přesto se nějak dokázali ubránit, i bez pomoci OSN a dalších organizací, které pro ně téměř nehnuly prstem a raději si hrály na neutralitu či se snažily vylhat z nečinnosti a podrobování se srbskému nátlaku.
Co se vejde do bubliny
O válce v Bosně bylo napsáno mnoho knih, byla natočena řada dokumentárních i hraných filmů. Bezpečná zóna Goražde je ale jiná. Už jenom tím, že jde o komiks, který však nepostrádá hloubku. Autorovy postřehy, byť stroze vyjádřeny, jsou velice přesné. Sacco dokazuje, že několik slov v „bublinách“ může mít mnohem silnější vypovídací hodnotu než stovky popsaných stránek. A černobílé obrázky syrovost vyprávění skvěle dokreslují.
Joe Sacco se narodil 2. října 1960 na Maltě. Když mu byl rok, rodina se přestěhovala nejprve do Austrálie a potom, v roce 1972, do Los Angeles. Sacco vystudoval žurnalistiku na University of Oregon, nicméně klasická novinařina ho příliš nebavila. Vrátil se na Maltu a psal průvodce a začal kreslit komiksy. Ani to jej příliš neuspokojovalo, a tak začal cestovat. Na přelomu let 1991 a 1992 strávil dva měsíce v Izraeli a na palestinských územích. Z jeho zážitků vznikl reportážní komiks Palestine, který nejprve vycházel jako sešitový seriál a za nějž v roce 1996 Sacco dostal Americkou knižní cenu.
V Bezpečné zóně Goražde autor popisuje příběhy „obyčejných lidí“ z města, ve kterém, stejně jako v mnoha jiných v Bosně, žili po desetiletí Muslimové se Srby v míru. A i když se pod vlivem nacionalistické rétoriky a událostí ve Slovinsku a Chorvatsku vztahy mezi lidmi začaly proměňovat, přesto řada z nich věřila, že válka nebude. „Kamarád mi řekl - nemůžeš očekávat, že spolu v blízké budoucnosti budeme mít dobré vztahy. Vy se budete snažit zabít všechny Srby v Bosně a udělat z ní muslimskou zem. Řekl jsem mu, že to není pravda, a že kdyby to byla pravda, nechtěl bych žít v muslimské zemi. Poslední dny před válkou jste už neslyšeli: Zdravíčko, jak se máte, sousede?“
A pak vypukla válka a ze sousedů se stali nepřátelé na život a na smrt. Proč se tak stalo, to si musí každý vyvodit sám. Sacco na tuto otázku neodpovídá: o vztazích mezi etniky nechává promlouvat obyčejné lidi a maximálně věnuje několik stran historii - akcím Četniků a Ustašovců za 2. světové války či nástupu oportunisty Slobodana Miloševiče a začátku války na Balkáně.
„Funěli jsme na gauči. Dvanáctiletý Mela se ke mně tiskl. Chtěl se dostat blíž. Ještě blíž! Kruci, chtěl se mnou splynout, zaujmout moje místo! Nina nám řekla, že ho snajpr trefil do nohy. Každý den ho musela nosit na zádech na kliniku. V nemocnici bylo tolik zraněných, že ho nemohli přijmout. ČETNIK BÝT HAJZL (to poznamenává Mela). A pak mu před obličejem vybuchl granát, vyprávěla. Pořád má střepinu v oku. ČETNIK BÝT HAJZL.“ Tak Sacco popisuje setkání s chlapcem Melou na večírku u jeho matky. Jeho máma pro hosty upekla ze surovin z humanitárního konvoje pizzu a uspořádala večírek.
Bavit se, vyprávět příběhy, dozvídat se novinky ze světa, kde není hlavní starost, jak přežít, zpívat, užívat si drobností života a hlavně vypadnout z Goražde. Tak by se daly shrnout pocity většiny z těch, kteří přežili válečné utrpení a dočkali se po řadě let pravidelnějšího zásobování. Ale nejenom to. I přesto, že Západ spal a nehnul roky prstem, byli místní lidé vděčni i za to málo, co kdo pro ně udělal. „A pak ten kluk nás všechny zasypal dárky! Umělohmotný náramek! Skleněnka! Vánoční ozdoba! Vzali jsme ty jeho krámy, jistě, všechno, co měl! Úlitba cizincům, kteří se v Goražde stavili na pizzu!“
Knihou nás provázejí dvě osoby - karikatura Joea Sacca, novináře, který se cítí být trochu vinen za to, že nemůže udělat víc, a Edine, voják a učitel na místní průmyslovce, který se stal Saccovým důležitým zdrojem informací a kontaktů a nakonec i přítelem.
To, co Sacco v Goražde hledal a chtěl popsat, skvěle vyjádřil v několika bublinách, které následují po otázce jednoho z Edinových studentů: Proč jste přijeli do Goražde? „Proč? Protože jste pořád tady... není z vás propletenec tisíců končetin na dně jámy. Protože Goražde přežilo a - jak?“
Slova „přežití“ a „jak“ fungují v Saccově komiksu na mnoha úrovních. Někdy jde o prosté zůstat naživu, jindy o to, zachovat někoho při životě, ale často i o to, užívat si - mít věci, které jsou důkazem, že ještě žiji, a které mi umožňují chovat se tak, jako by válka nebyla. A tak se v knize objevuje vyprávění doktora o tom, jak se snažil zachránit dvouletou holčičku s vyhřezlými vnitřnostmi („Zrovna se naučila na nočník. Byla v šoku, za operace nás žádala o nočník, aby si na něj mohla sednout. Zemřela za hodinu.“) a jak poprvé v životě amputoval nohu kuchyňským nožem. Jsou v ní příběhy lidí, kteří chodili v zimě přes srbské pozice pro zásoby a zachraňovali shozy potravin z amerických letadel, či vyprávění o srbských sousedech, kteří se přes noc změnili ve vraždící monstra.
A pak jsou v ní zcela civilní líčení, o drobnostech, jejichž vlastnictví znamená vymknutí se šílenství a nedostatku. Jako třeba ten s „Bláznivýma holkama“. „Řekl jsem jim, že brzy odjedu z Goražde, že se vrátím za několik dní, za pár týdnů... Nechtějí něco dovézt ze Sarajeva? DŽÍNY! Objednávky a velikosti se jen valily! Levisky! Originální 501! Z Ameriky!... Nemluvily jste o tom, jak pojedete studovat medicínu do Ameriky? Nebylo by lepší, kdybyste ty peníze utratily za knížky (džíny tehdy stály 140 marek) a naučily se z nich anglicky? Nebylo by to charakternější? Ano...ano, jistě, to by bylo, souhlasily. Byly to dvě bláznivý holky.“
***
NAUČNÁ LITERATURA
KNIHA TÝDNE
Bezpečná zóna Goražde. Válka ve východní Bosně 1992-95 Joe Sacco Přeložil Viktor Janiš. Vydalo nakladatelství Jiří Buchal -BB/art, Praha 2007, 232 strany.
