Scenárista v sobě téma Kawasakiho růže - osobní selhání, zadání si s režimem - nosil už od devadesátých let. „V porevoluční euforii jsem paradoxně propadl panice, že když odešel společný nepřítel, odešly s ním i všechny velké látky,“ vzpomíná. „Až pak jsem si uvědomil, že to je jedno ze zásadních témat pro celou naši generaci a možná i pro generaci našich dětí. Že toho hlavního nepřítele si neseme sami v sobě.“
To, že u nás vzniká značné množství filmů, které se podobně jako Kawasakiho růže vyrovnávají s traumaty národních dějin, si Jarchovský nepřipouští. „To je na kriticích, aby vysledovali, jestli už společnost k reflexi minulosti dospěla,“ říká.
Stejně jako režisér filmu Jan Hřebejk se i Jarchovský odkazuje na Vlastu Chramostovou, která se s vlastní spoluprací s StB vypořádala ve své autobiografii. „Pocítil jsem obrovskou úlevu, že sebrala odvahu k takové konfesi,“ říká scenárista. „Náš hrdina Pavel se v Kawasakiho růži taky veřejně přizná. A takové přiznání pomůže nám všem. Jeden novinář mi říkal, že lidé takovou odvahu nemívají. Ale my jsme si s Honzou řekli, že to tak ve filmu uděláme, protože to tak potřebujeme. Potřebujeme tu Chramostovou na veřejnosti. Potřebujeme pomoct.“
