Odluka státu od církve? V Rusku byly v posledních letech postaveny tisíce nových chrámů a představitelé pravoslaví v přímých televizních přenosech ochotně vysvěcují tanky, rakety i ponorky.
Počátkem roku navštívil ruský prezident čerstvě zrekonstruovaný Valdajsko-iverský klášter v Novgorodské oblasti. Při své minulé návštěvě tehdy ještě zchátralého objektu slíbil Vladimir Putin pomoc s opravou památky zdevastované za dobu, kdy sloužila jako lazaret, dílny a rekreační objekt. Pomoc přišla okamžitě: jen spořitelna Sberbank poskytla desítky milionů dolarů, dalšími investory byly Ruské železnice, Gazprom a další. Po slavnostních bohoslužbách nejvyšší státní představitel před novináři řekl patriarchovi Alexeji II., že stát udělá vše pro obnovu a obrodu duchovní kultury lidu a pomůže církvi v její službě Rusku. V tomto případě jde ještě o dokončení výzdoby chrámu a pozlacení kopulí. „Slibuji, že to bude hotovo v nejbližší době,“ ujistil přítomné prezident.
Jeho následník Dmitrij Medveděv osobně s manželkou gratuloval 23. února patriarchovi k jeho 79. narozeninám, Nejsvětější opětoval gratulací ke Dni obránců vlasti. Uvedl, že vlast lze bránit se zbraní v ruce, duchovně i ve státní službě. Jednota zájmů státu a církve se týká i zahraniční politiky – v těchto dnech pokračují bohoslužby a modlitby proti oddělení Kosova od Srbska.
Pravoslavná krajina Ruské federace Uvedené případy svědčí o dlouhodobém trendu. Za poslední léta byly na území Ruska postaveny tisíce nových chrámů, pravoslavní duchovní se účastní státních aktů, vystupují ve federální televizi, Nejvyšší představitelé moci jsou zas častými hosty v chrámu Krista spasitele nedaleko od Kremlu, kde za komunismu stál bazén pod širým nebem na místě někdejšího kostela, zbouraného za stalinismu a znovu vystavěného během Jelcinovy vlády. Během dvaceti let, která uplynula od konce ateistické propagandy v Sovětském svazu, prošla církev obrovským rozmachem. Pravoslaví se stalo pevnou součástí budování nové státní ideologie, základem ruské duchovnosti a kulturní identity, jakou prezentuje politická elita loajální úřadu prezidenta. Jedním z úspěšných Putinových projektů v církevní oblasti byl proces, který vyvrcholil loni v květnu. Tehdy za jeho osobní přítomnosti došlo k institucionálnímu smíření Ruské pravoslavné církve s Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí. Posledně jmenovaná se od své sestry, zformované roku 1927 a poplatné sovětskému i postsovětskému režimu (byť zároveň sovětským režimem deptané), odloučila ještě ve 20. letech minulého století. Emigranti po celém světě včetně Izraele praktikovali svou autokefalitu (svéprávnost) nezávisle na komunistické straně, NKVD, KGB, kremelské administrativě a dalších instancích spravujících v Rusku církevní politiku.
Metropolita Lavr (Škurla), nejvyšší představitel zahraničního pravoslaví, obdržel od Putina během jeho návštěvy v USA roku 2003 osobní pozvání od moskevského metropolity Alexeje II., v následujícím roce ruský prezident oba nejvyšší církevní představitele přijal ve své venkovské rezidenci a proces sbližování pak sledoval až k vítěznému završení.
Co si ale vlastně nejvyšší státní orgány od církve slibují a jaká je realita v instituci, kterou vzhledem k tomu, co její příslušníci v letech 1917–1987 vytrpěli, nazývají církví mučednickou?
Co znamená pravoslaví?
Základní otázka, obzvlášť logická z hlediska drastické zkušenosti české sekularizace, zní: kde se vzalo masivní ruské pravoslaví po 70 letech bezprecedentní likvidační strategie, kdy většina sakrálních staveb byla zbořena, většina duchovních skončila v lágrech a služba církvi byla téměř nemyslitelná bez spolupráce se státní bezpečností? Opírá se snad dnešní církev o statečnost nepatrné vrstvy disidentů, kteří se skrývali například v abchazských horách nebo riskovali věznění za tajnou výrobu a šíření pravoslavných kalendářů a cenzurou nepovolené literatury?
Nikoliv, tato katakombální pravoslavná církev dosud nevyšla ze své apolitické opozice a pokračuje v činnosti na území šesti eparchií (diecézí) v Rusku, západní Evropě a USA. Studium duchovních proudů opravdu nezávislých na sovětské a postsovětské moci nebo analýzy kolaborace církevních orgánů se státními nepatří mezi programy podporované nynějším pravoslavným establishmentem. Tragickou výstrahou se stala dodnes nevyšetřená vražda kněze Alexandra Meně v roce 1990. Tento charismatický představitel liberálního pravoslaví, požadující otevřené zkoumání problematických aspektů moderních ruských dějin v oblasti náboženství, se stal osobností, k jejímuž odkazu se i nyní hlásí jednotlivci i jednotlivé komunity v církvi, ne však její oficiální představení.
Sociologická odpověď na otázku po příčinách současného pravoslavného boomu se skrývá v širokém poli významů, které v sobě skrývá identifikace s pravoslavím. Jednotlivé výzkumy a výpočty se navzájem liší, ale i při krajně opatrném vztahu k statistice a průzkumům veřejného mínění je jasné, že existuje nebetyčný rozdíl mezi dvěma stranami zdánlivě téže mince. Na jedné straně je pravoslaví jakousi kulturně spirituální konstantou ruské identity – snad dokonce i jakýmsi civilizačním principem – a v tomto obecném pojetí se za pravoslavné prohlašuje více než polovina obyvatel Ruské federace, podle některých údajů až 82 procent dotázaných. A to jsou téměř všichni, uvědomímeli si, kolik na území Ruska žije muslimů, Židů, buddhistů a lamaistů... Na druhé straně se počítají věřící takzvaně „vocerkovljonnyje“, tedy udržující s církví těsný vztah, navštěvující pravidelně bohoslužby, obeznámení s liturgií atd.
Těch je podle různých odhadů 0,5–4 procenta.
Ministerstvo vnitra před nedávnem uvedlo, že na velikonoční bohoslužbu, nejvýznamnější křesťanský svátek, jenž v Rusku hraje podobnou roli jako u nás vánoční půlnoční mše a pro mnohé účastníky představuje jedinou návštěvu kostela za celý rok, přichází do chrámů celkem 3,3 procenta ruských občanů.
Rozdíl mezi různými možnostmi chápání pravoslaví také objasňuje, jak je možné, že i bez velkého nárůstu aktivních členů církve vzniká velké množství honosných církevních staveb a nákladných restaurátorských projektů – což samozřejmě neznamená, že zároveň skromné komunity upřímně věřících nemají těžkosti při shánění minimálních prostředků na údržbu rozpadajících se staveb.
Pravoslaví se v jistém smyslu rovná ruskosti, a nejen to: od 90. let hojně užívaný termín „kanonické teritorium“ posvěcuje nárok ruské pravoslavné církve na pokračující administrativní jednotu navzdory novým hranicím, vzniklých rozpadem SSSR. Nejdůležitější mocenskou oporou církve je přitom přízeň nejvyšších instancí státní moci.
Popové z hlediska Kremlu Proč vlastně politikům tak záleží na církvi, která je formálně oddělená od státu, jenž je podle ústavy sekulární, v zemi, kde je tak málo aktivních věřících?
Kdo jak věří v Boha, je otázka osobní a teologická, nelze ji směšovat s mocenským zacházením s církví nebo její mediální prezentací. Neví se také, co přesně jsou státní představitelé ochotni do církve investovat a co jí povolit, aby plnila roli, kterou od ní očekávají. Každopádně jde lesk pravoslavné prestiže ruku v ruce s materiální bídou konkrétních farností a klášterů. Hospodářská politika církve i vůči církvi působí selektivně a účelově.
Nepochybně ale existuje dost výrazů vůle k instrumentalizaci pravoslavné církve jako součásti nynějšího ruského „budování státu“. A nejde jen o opravy klášterů a jednotu církve, jak o tom byla řeč. Od roku 1996 existují dohody o působení církve v silových strukturách státu – především v orgánech ministerstva vnitra a v armádě (ministerstvo obrany). Oboustranná výhoda je nasnadě: církev získala jedinečnou pozici pro misijní činnost – hlavně v odlehlejších oblastech tvoří často zaměstnanci ozbrojených sil většinu obyvatelstva s pevnou organizační strukturou.
Stát zas prostřednictvím duchovních může doslova „posvětit“ svoji činnost a dodat jí duchovní rozměr. Církevní představitelé v Rusku běžně vysvěcují v přímých televizních přenosech tanky, rakety a ponorky. V září 2007 se pod vedením patriarchy v hlavním moskevském chrámu konaly bohoslužby k oslavě 60. výročí zahájení jaderného zbrojního komplexu SSSR, dnes Ruské federace. Aktivita církve se vyznačuje potenciálem národního stmelení – k zintenzivnění činnosti vojenských kaplanů došlo například v období oranžové revoluce na Ukrajině, kdy panovaly obavy z rozšíření kritických aktivit i na území Ruska. Mobilizační využití pravoslaví má v Rusku tradici – během druhé světové války zažilo stalinské pravoslaví obrovský vzmach – počet činných chrámů se během několika let ztrojnásobil. Vzestup víry definitivně zlikvidoval až Chruščovův „útok na nebesa“ v letech 1958 –1964, srovnatelný s ateizačními metodami po revoluci.
Nikdo netvrdí, že ruské pravoslaví v kremelské verzi je jedinou podobou východokřesťanského náboženství v Rusku. Teologická a intelektuální úroveň představitelů ruskojazyčné ortodoxní religiozity patří ke špičkovým projevům křesťanského myšlení. Jednotliví duchovní mohou představovat spirituální autority, které vzbuzují úctu a pozornost ve všech konfesích a náboženských komunitách napříč kontinenty. A koneckonců přímo naproti sídlu moskevského primátora v samém centru Moskvy působí farnost Kosmy a Damiána, shromažďující pravoslavnou inteligenci uctívající památku výše zmíněného Alexandra Meně a jeho pokračovatele, loni zemřelého kněze Georgije Čisťakova. Nicméně mnohé jevy, jimiž církev působí navenek i dovnitř, vyvolávají obavy. Césaropapismus 21. století?
Historik církve Nikolaj Mitrochin za bod historického zlomu považuje nevyšetřené vraždy na počátku 90. let, které liberálně smýšlející části vzdělaného obyvatelstva vztah k církvi zkomplikovaly. Kromě Meně byli tehdy zlikvidováni další dva vysocí církevní hodnostáři, známí svou otevřeností a odvahou.
Nejvyšší představitelé církve v Rusku se také dosud nedistancovali od razií, které komanda vandalů zaštiťujících se pravoslavnými hodnotami podnikla v uplynulých letech proti pořadatelům výstav aktuálního umění v Sacharovově centru nebo proti mezinárodně etablované galerii Marata Gelmana, nemluvě o četných útocích na homosexuály.
Vyostřil se také odpor proti jinověrcům, za hlavní nebezpečí se přitom považuje konfesně nejbližší vyznání římskokatolické. Skomírající katolické farnosti po celém Rusku narážejí na administrativní překážky včetně odmítnutí vstupního víza kněžím a často se setkávají i s projevy nenávisti. Pravoslavná církev jejich činnost prohlašuje za agresivní a mnozí pravoslavní duchovní, kteří s katolíky udržovali přátelské vztahy, byli už zbaveni možnosti vykonávat kněžskou službu.
Nikdo dnes neví, jak přesně se bude situace vztahu církve a moci vyvíjet. Bude jistě záležet i na veřejném mínění, jaký model mlčením odsouhlasí nebo v projevech vlivných jednotlivců a organizací bude prosazovat. Loni se například schylovalo k uzákonění povinného školního předmětu Základy pravoslavné kultury. Protesty, mezi nimi dopis zasloužilých osobností Ruské akademie věd včetně dvou laureátů Nobelovy ceny, návrh nakonec odvrátily.
Jisté je, že by bylo povrchní chybou svalovat odpovědnost na „tradiční (ruský) césaropapismus“ – tedy na nadvládu panovníka nad církví. Tím spíš, že podle církevních dokumentů, jak dokládá například otec Gorazd Vopatrný, přední znalec a představitel pravoslaví v Česku, nikdy nic takového neexistovalo. Justiniánův kodex z 6. století zavádí do východořímské politické teorie požadavek symfonie, harmonické shody mezi panovníkem a patriarchou v zájmu blaha říše. Jiná otázka ovšem zní, jak blaho dnešní ruské říše koncipují a prakticky uskutečňují nejvyšší představitelé církevní a světské moci.
***
Mobilizační využití církve má v Rusku tradici. Během druhé světové války zažilo stalinské pravoslaví obrovský vzmach – počet činných chrámů se během několika let ztrojnásobil. Vzestup víry pak zlikvidoval až Chruščovův „útok na nebesa“.
Opírá se snad dnešní církev o statečnost nepatrné vrstvy disidentů, kteří se skrývali v abchazských horách nebo riskovali vězení za tajnou výrobu a šíření pravoslavných kalendářů a nepovolené literatury? Nikoliv.
O autorovi| Tomáš Glanc, rusista Autor (* 1969) je rusista a literární vědec. Působí na univerzitě v Brémách a na FF UK v Praze.
