Výsledkem jeho literárních zálib jsou esejistické a životopisné knihy: napsal biografie Gándhího, Marxe, Blaise Pascala, Francoise Mitteranda... a také několik románů. Ani ty nezastírají, že jejich autorem je učenec, který oč hůře vypráví, o to více má potřebu předvést svoji učenost. Jenomže pokud autor není právě Umbertem Ecem (nebo Stanislavem Komárkem), pak výsledkem je, že kniha se nedá číst ani jako román, ale ani se z ní čtenář příliš nepoučí. Tak je tomu s románem Bratrstvo probuzených, který by mohl být vzrušující četbou, kdyby ho napsal někdo, kdo umí psát.
Totiž námět, na který Attali přišel, vůbec není marný, tedy aspoň pro čtenáře, které takové věci zajímají. Odehrává se v polovině 12. století, v andaluské Córdobě, přičemž se postupně přemisťujeme po celém tehdy arabském Středomoří. To je zajímavá, či spíše tragicky zajímavá doba, neboť tehdy tam končí zhruba jedno a půl století trvající unikátní období relativně pokojného soužití tří monoteistických náboženství: islámu, judaismu a křesťanství. Roku 1149 dobydou Córdobu radikální berberští islamisté Almohadé, načež začne pronásledování židů i křesťanů, kteří si to samozřejmě nenechají líbit, a tento stav de facto už bude trvat až do dneška.
Aprávě v té době prožívají v Córdobě své mládí dva asi největší intelektuálové své doby, židovský filozof Maimonides (Moše ben Majmon, 1135–1204) a arabský Averroes (Muhammad ibn Rušd, 1126–1198), kteří jsou i hlavními postavami Attaliho knihy. V jejich životopisech, ostatně dosti mezerovitých, ční celých pětadvacet temných let, která začínají právě oním rokem 1149, kdy opustili Córdobu, a končí rokem 1165, kdy se oba objevují v marockém Fesu. Právě toto čtvrtstoletí naplňuje Attali divokou fabulací, při níž používá klasický model (vzpomeňme na Ecovo Jméno růže) pátrání po ztraceném Aristotelově rukopise („nejdůležitější knize všech dob“), který kamsi ukrylo ono Bratrstvo probuzených a ve kterém má být nejzávažnější sdělení o Bohu, vesmíru, nesmrtelnosti a o takových věcech.
Problém je, že ani Maimonides, ani Averroes nevědí, po čem pátrají, jen jim to bylo dáno za úkol. Oba mladíci se tedy vydávají na cestu, přičemž je kdekdo posílá od čerta k ďáblu (od jednoho podivného mudrce k druhému), všichni s nimi mluví v hádankách, nikdo jim nic pořádného neřekne. Během jejich putování se sice dějí nejrůznější věci, především kolem nich umírá jeden zasvěcenec za druhým, což je nápadné i jim, ne však vypravěči Attalimu, který vše vaří jako zdlouhavou epickou kaši, ve které občas zakvedlá. Mnohem jistější než ve fabulaci se cítí v pasážích spekulativních a teologických, jimiž promlouvají oba mladí učenci a občas jejich skuteční nebo zdánliví oponenti. Jde o to, že mladíci musí vždy u dalšího „zasvěceného“ probuzeného prokázat značnou filozofickou erudici. Oba to mají ztížené, protože nevědí, co si mohou dovolit, neboť doba nepřála příliš náboženské svobodě a navíc musí taktizovat i Jacques Attali, protože jeho kniha má jistě i soudobé poslání a chtěla by ušlechtile dokázat, že všechna náboženství jsou stejně hodnotná, vycházejí ze společných kořenů a mohla by spolu klidně a bratrsky koexistovat bez ohledu na to, jestli se nějaký rukopis s Aristotelem najde, či nikoli. Typicky se nemusí moc starat o křesťanství, které jeho hrdinové moc neuznávají, protože je podle nich polyteistické (věří ve svatou Trojici) a navíc v současnosti toho od něj zase tolik moc nehrozí.
Výsledkem je, že kniha, která by mohla být věru dosti přitažlivá, je po intelektuální stránce zdlouhavým nábožensko-filozofickým traktátem ředěným politicky ušlechtilou korektností. Po literární pak spletitým rébusem bez dobrodružství a napětí. Diplomaticky řečeno: skvělé uspávadlo pro ty, co mají problémy se spánkem.
Jacques Attali: Bratrstvo probuzených
Vydal Garamond, přeložila Veronika Matiášková, 232 stran
